Kapitola třicátá osmá - Extrémní situace si žádají extrémní řešení

Druhý den se na ústředí sešla naprostá většina řádu. V jednací síni bylo tedy plno. Chyběl už jenom Brumbál, jeden aktivista z odboru záhad a Lory. Mladá čarodějka vešla dovnitř celá uřícená. Všichni si sjeli výtahovým pohledem a překvapeně zvedli obočí. Lory byla totiž v mudlovským oblečení. Přesněji ve zvonových kalhotách s červeným páskem a bílém tričku bez rukávů s modrým lemováním.

„Zdravím,“ vyklopila ze sebe a podívala se po přítomných.

„Čau Lory!“ ozvalo se z rohu. Mladá dědička se podívala tím směrem a oplatila úsměv Fredovi a Georgeovi. Vyrazila k nim a přisedla si.

„Tak co se tady zatím probírá?“ zeptala se a mrkla na ně.

„Tak všechno, znáš to. Voldemort zase něco kutí, Popletal je pitomec, Malfoy slizoun a Snape podrazák.“ pokrčil rameny Fred.

„Takže nic extra.“ ušklíbla se Lory a přehodila si nohu přes nohu.

„Mimochodem Lory, proč to máš na sobě?“ zeptal se Fred a sjel si ji výtahovo – svlíkacím pohledem.

„Pokopala jsem jedno kouzlo a veškeré kouzelnické věci jsou teď jako pro barbieny.“ přiznala se Lory.

„To už se nám taky stalo, opravíš to normalizačním kouzlem.“

„Díky.“ usmála se na něj Lory a chtěla se na něco zeptat, když se opět otevřely dveře a dovnitř vkráčel Brumbál se svým typický úsměvem na rtech. Všichni okamžitě zmlkli a pozorovali ho, jak jde až jak velkému nádherně zdobenému stolu ve čele místnosti. Lory se společně s Fredem a Georgem postavila a přidala se ke kouzelníkům. Mocný čaroděj se otočil k ostatním a všechny si přelétl očima.

„Dnes jsem si vás sem svolal, protože se k nám dnes přidává nová členka řádu.“ prohlásil Brumbál a pokynul Lory. Mladá čarodějka proklouzla mezi nějakými pro ni neznámými členy a zamířila k Brumbálovi.

„Toto je Lorean Devonová.“ představil ji Brumbál.

„Je to ještě dítě Brumbále!“ ozval se najednou jeden vysoký muž, ve kterém Lory po chvíli rozpoznala Elfiase Dóže. Byl celý strhaný a obrovské kruhy pod očima naznačovaly, že se vrátil z nějaké dlouhé a náročné výpravy. Skoro všichni souhlasně přikývli.

„Já nejsem dítě.“ řekla ledově Lory a silně připomněla profesora lektvarů.

„Lorean byla jednou z nejnadanějších dívek na škole.“ prohlásil klidně. Lory se trochu začervenala a sklopila oči.

„Tak proč ji nedokončila?“ zeptal se klidně.

„Ten chlápek neumí číst? Nebo nepochopil co znamená NEBEZPEČNÁ VRAŽEDKYNĚ NA ÚTĚKU?“

„Ona je Lenutová a nedávno byla odsouzena za vraždu svého bratra.“ zašeptal mu někdo. Elfias si ji sjel výtahovým pohledem.

„To mi chcete říct, že tohle dítě někoho zabilo?“ uchechtl se.

„Tohle dítě je nebezpečnější než si myslíte,“ zasyčela Lory a v očích se jí zablesklo. „Proč mi to nikdo nevěří? Chápu že nevypadám jako chladnokrevný vrah, ale to ještě neznamená, že jsem naivní husička bez mozku…“ pomyslela si a vzdorně se mu podívala do očí.

„Tak nám něco ukaž. Údajně každý z rodu Lenutů ovládá ohňový útok.“

„Jak chcete.“ ušklíbla se Lory. Natáhla před sebe ruku a pekelně se soustředila. Před jejími nataženými prsty se zformovala ohnivá koule o průměru asi deset centimetrů.

„To nebude nutné Lorean.“ řekl klidně Brumbál a položil jí ruku na rameno. Lory se zarazila rychlým trhnutím nechala oheň zmizet.

„Je to teprve dítě, tohle nejde!“ ozval se najednou Moody.

„Ten chlap mě fakt nemá rád.“ pomyslela si a povzdechla si.

„Já nejsem žádné děcko!“ ohradila se Lory a v očích se jí blýsklo.

Najednou se rozletěly boční dveře a za Loryinými zády dovnitř vešel asi pětadvacetiletý chlápek s hlubokýma hnědýma očima a černými vlasy. Měl asi metr osmdesát, široká ramena a v oříškových očích zvláštní jiskru. Zavřel za sebou dveře a přelétl očima po přítomných.

Zarazil se u Lory a hmátnul po hůlce.

„Tak tohle nevypadá dobře.“ pomyslela si Lory. Onen kouzelník svůj nástroj nenašel a tak se rozhodnul pro přímý útok.

„Je tady Lenutová!“ vykřikl a vrhl se na Lory.

„Tohle vůbec nevypadá dobře…“

Lory uskočila stranou.

„Počkej Osvalde, ona..“ řekl Brumbál ale kouzelník z odboru záhad ho neposlouchal, bezhlavě se hnal na Lory a podařilo se mu ji zachytit. Rychle ji otočil a dal jí kravatu. Lory se v tu chvíli naštvala a to hodně. Rychle se zakročila a využila jeho váhu, aby ho přehodila přes sebe na zem. Ustoupila o dva kroky a dívala se na kouzelníka na zemi. Ten se na nohy dostal sklopkou, což bylo pro Lory znamení, že by si měla dát bacha.

„Osvalde, nechte toho!“ vypískla paní Weasleyová, ale pracovník odboru záhad ji ignoroval. Přikrčil se do bojové pozice a měřil si Lory hodnotícím pohledem.

„Že by to nebyl amatér?“ prolétlo Lory hlavou a také zaujala bojový postoj.

„Sparenia protega!“ poručil a kolem Lory a něj se vytvořil štít.

„No to je super, tenhle štít můžu sundat jen jeho hůlkou,“ pomyslela si Lory a zvedla ruce do výše pasu.

„Nejsem ozbrojená.“ podotkla věcně. Čaroděj se sebou chvíli sváděl vnitřní boj pak odhodil hůlku kousek stranou a zaútočil na Lory vysokým kopem společně s prorážením. Lory se rychle uhnula a rukou zastavila ránu mířící na její žebra.

„Tohle rozhodně není amatér,“ konstatovala jedna její část. Rychle ho kopla nad koleno a donutila ho tak o krok ustoupit. Osvald jí odpověděl rychlým hmatem. Lory se ale včas ucukla a tak zachytil jenom její tričko, které z ní s rychlým trhnutím serval. Lory se najednou octla jenom v bodyčku.

„Do háje, další tričko!“ zavrčela a zlostně přivřela oči.

„Tak tohle si slízneš.“ procedila skrz zaťaté zuby a přešla z obrany do útoku. Několika naznačenými kopy si ho oťukla a už chtěla udeřit, když on se najednou rozhodl zaútočit. To Lory nečekala a protože neměla dost místa na účinnou obranu, rozhodla se v jeho přípravě na úder (cca dvě vteřiny), udělala přemet vzad, její protivník ale uděl výpad vpřed, takže musela pokračovat v ústupu. Udělala asi pět přemetů a když už jí začalo docházet místo, rozhodla se pro jeden dost riskantní prvek…

Vší silou se rukama odrazila od země a když dopadla, okamžitě se otočila k tornádovému kopu. To onoho kouzelníka zaskočilo nepřipraveného a tak se zmohl jen na rychlý odskok vzad. Podjela mu noha, svezl se na kolena a octl se přímo u své hůlky. Popadl svůj nástroj a zamířil na Lory.

„Do p*****.“ prolétlo jí hlavou a připravila se na úskok, krytí nebo štít.

„Teď zemřeš!“ zasyčel pracovník odboru záhad. „Avada Kedavra!!!“ zařval a z jeho hůlky vyšlehl zelený paprsek mířící přímo na Loryino srdce. Všichni zatajili dech a vytřeštěně pozorovali, jak se paprsek blíží k Lory.

„Protego sekdnar!!“ poručila Lory a natáhla před sebe ruce s otevřenými dlaněmi.

Během půl vteřiny se před ní vytvořil černý štít zrcadlící se v jejích očích. Pohltil sílu kletby a Lory musela zapojit veškeré síly, aby to ustála. Odsunulo jí to ale o metr zpátky a na těle jí vyrazil pot. Veškeré svaly na těle se jí zatly a vyrýsovaly se jí pod kůží. Trvalo to ani ne pět vteřin a vše ustalo. Lory byla mírně pokrčená a její kaštanové vlasy jí zakrývaly tvář. Pracovník odboru záhad na ni nechápavě zíral a mířil na ni klepající se hůlkou. Lory se na rovnala a nevypadala dvakrát přívětivě. Oči měla stále černé a zlostně se v jí v nich blýskalo.

„Já vás varovala.“ řekla jako by syčením, vrčením a chrčením najednou, což znělo nanejvýš děsivě. Pomalu k němu zamířila a absolutně ji nevzrušovalo, že jí stále míří na srdce.

„Accio hůlka.“ přikázala stále tím nelidským hlasem a Osvaldova hůlka jí vlétla do ruky. Zamířila jím na pracovníka odboru záhad a podívala sem u do očí.

„Lorean ne!!“ ozval se najednou Brumbál. Bylo ale už pozdě, kletba už byla vyřčena….

„Petrifikus totalus!“ zavelela neblaze proslulá dědička a Osvald padl jak prkno k zemi. „Finito!“ poručila Lory a opsala hůlkou ve vzduchu zvláštní křivku. Štít zmizel a mladá čarodějka hodila hůlku k jejímu majiteli.

Rozhlédla se po ostatních a v duchu se skvěle bavila.

Zírali na ni, jako by spadla z višně. Lory se podívala Moodymu do očí.

„Tak co, stále jsem dítě?“ zeptala se s úšklebkem a mrkla na něj. V kombinaci s tím nelidským hlasem to ale vyznělo dost divně.

„Lorean..“ ozval se najednou Brumbál. Lory se prudce otročila.

„Ano pa…“ najednou se zasekla, jako by si uvědomila, že nemluví normálně a zaťatou pěstí se dvakrát udeřila do hrudi.

„Ano pane?“ zeptala se už normálním hlasem. Brumbál jí pokynul k jejímu boku, měla do něj dost ošklivě zaraženou třísku.

„Do háje, moje kalhoty!!“ zavrčela zlostně Lory a rukou si přejela po zakrváceném lemu svých kalhot.

„To je v háji, tu krev nesundám.“ zamumlala si pro sebe. Všichni na ni naprosto nechápavě zírali. Lory chytla třísku a vytrhla si ji z boku. Pak si ji prohlédla.

„Hmm asi tak tři centimetry, to bude chtít hojivou mast.“ pomyslela si a schovala si ji do kapsy.

„Tebe to nebolí?“ zeptal se překvapeně Fred.

„Kdyby jo, tak asi nestojím, ne?“ odvětila klidně Lory.

„Ale jak…“ pokračoval ve výslechu George.

„Protibolestivý lektvar, nebudu do devíti nic cítit.“ pokrčila rameny Lory.

„A co to máš s očima?“ zeptal se Sírius. Lory se na něj nechápavě podívala.

„Co bych s nima měla?“

„Máš je černé….“ ozvala se paní Weasleyová.

„Sakra, vždycky na to zapomenu.“ zamumlala si pro sebe a zavřela oči. Něco zašeptala a obtočil jí bílý paprsek, který dost nápadně připomínal hada.
Najednou zmizel, Lory otevřela oči, které už měla opět modré.

„Dobrý?“ zeptala se směrem k nejhledanějšímu uprchlíkovi z Azkabanu, tedy vlastně jedinému uprchlíkovi z Azkabanu. Ten jen přikývl.

„Fajn.“ vydechla Lory. Najednou ucítila chladný vzduch a naskočila jí husí kůže.

„Asi bych se měla obléct.“ pomyslela si a otočila se k členům zády. Zvedla ze země zbytky svého trička a opět se otočila. Všichni na ni vyjeveně zírali.

„Co mám černého tentokrát?“ zeptala se Lory a prohlédla se, nic zvláštního na sobě ale neshledala, tedy když pomineme několikacentimetrovou ránu na jejím boku.

„Na - na zádech…“ koktala paní Weasleyová.

„Co na zádech?“ zeptala se naprosto nechápavě Lory.

„T-t-ty jizvy…“ došeptala svou větu Molly.

„To myslíte těch pět jizev od ferovce?“ zeptala se nejistě mladá čarodějka.

„Pět?!! Vždyť jich tam máš nejmíň sto!!!“ vyhrkl Fred.

„Sto? To je blbost, dávno jsem je zakryla krycím kouzlem… sakra, že já s tím štítem zrušila i to druhé…“ pomyslela si Lory a nejistě těkala očima po ostatních.
„No a co je s nimi?“ vyklopila ze sebe první, co jí přišlo na jazyk.

„Od čeho to proboha máš?“ ozval se mateřský instinkt paní Weasleyové.

„Lepší je otázka je od koho, nemyslíte?“ zeptala se s předstíraným klidem Lory a začala drtit rukama své tričko. Opět se jí vybavily ty noci, co strávila ve tmě a bolesti v tré nechutné místnosti…

„Kdo ti to udělal?“ zeptal se přímo Sírius.

„Crusta.“ zasyčela nenávistně Lory a dál drtila své tričko.

„Ale jak, vždyť….“

„Ty jizvy už mám od desíti, nemohli jste je vidět, protože jsem na ně použila krycí kouzlo a k tomu jak jsem je získala si udělejte vlastní obrázek.“ řekla ne příliš přátelsky a varovně se mu podívala do očí. Nastalo ticho.

„Takhle na mě budou koukat pořád pomyslela si Lory.

„Accio hůlka.“ zavelela a Osvaldova hůlka jí vlétla do ruky.

„Contegula corium.“ poručila a namířila na sebe. Jizvy jí rázem zmizely a nahradila jí hladká kůže. Položila hůlku ke zpetrifikovanému Osvaldovi a narovnala se.

„Lorean měla bys jít radši kousek dál.“ ozval se najednou Brumbál. Lory beze slova poslechla a postavila se po bok Lupinovi, který stál asi deset metrů od ztuhlého Osvalda.

„Finito!“ přikázal Brumbál a namířil na ztuhlého pracovníka odboru záhad. Ten sebou trhnul a postavil se.

„Chyťte ji, je to Lenutová!“ zaprskal a zlostně se podíval na Lory.

„To nebude možné, Lorean je na naší straně.“ řekl klidně Brumbál a opět schoval hůlku.

„Jak nám může pomoct? Vždyť ji hledá ministerstvo?“ ozval se najednou Snape.

„Ten aby si nerejpnul.“ pomyslela si Lory a nechtěně se otřela o Lupina.

„Promiňte.“ zašeptala a dál sledovala dění u Brumbála.

Bývalý učitel obrany proti černé magii se na ni jen zběžně podíval a zaujal ho její přívěšek. Chvíli nad ním přemýšlel, pak jeho pozornost opět upoutal Brumbál.

„Myslím, že pro Lorean se určitě najde nějaké uplatnění.“ Lory se na něj usmála a mírně přikývla. Brumbál jí úsměv oplatil a v očích mu zajiskřilo.

„Je to Lenutová!“ zaprotestoval Osvald.

„Preferuji jméno Devonová, Lenutová se mi hnusí stejně jako vám.“ zasyčela Lory a podívala se mu do očí..

„Myslím, že teď už můžeme začít.“ konstatoval Brumbál a mávnutím ruky přikouzlil dlouhý stůl se čtyřiceti židlemi, vše v tmavě hnědé.

„Ehm pane, já…“

„Jen běž Lorean.“ usmál se na Lory. Mladá čarodějka se chytla přívěsku a rychle se přenesla k sobě do domu.

Popadla první použitelné tričko, chytla se přívěšku a přenesla se zpátky. To celé zvládla ani ne za půl minuty. Když se dostala zpátky, ještě ani nebyli všichni posedáni. Rychle zabrala první židli, co jí padla pod zadek a snažila se splynout s okolím. Pak porada začala…

Od Loryina velice neobvyklého startu ve Fénixově řádu uběhly dva týdny. V Bradavicích se vše vrátilo k relativnímu normálu, jenom Cho všude kde mohla, pomlouvala Lory a rozhlašovala, že „ona ji prokoukla od začátku“ a byla prostě nesnesitelná. Když už se dokonce odvážila očerňovat Lory přímo před Nebelvírskými, Hermiona splnila pověření od své uprchlé kamarádky a dala Cho takovou bombu, že měla ještě týden obrovský monokl kolem pravého oka.

Profesorka McGonagallová jí za to srazila jeden bod a přikázala jí dvakrát napsat. Nemám napadat slabší a méně inteligentní. Zatímco celá škola probírala Lory, mladá dědička se činila...

Na ústředí....

V křeslech, sedačkách a na gaučích seděl téměř kompletní Fénixův řád a trpělivě očekávali příchod jejich vůdce. Jen jediný kouzelník stál....

„Devonová se už dva týdny neozvala. Zřejmě si to rozmyslela, utíká a schovává se. Je velice impulzivní a je možné, že přejde na druhou stranu.“ prohlásil Snape a tvářil se smrtelně vážně.

Najednou se z temného kouta ozvalo několik tlesknutí.

„Pěkný proslov...“ ozval se ženský hlas. Všichni se okamžitě otočili do rohu, odkud vycházel a několik hůlek zamířilo do příšeří. Ozvalo se zaklapání podpatků a ze stínu vystoupila vysoká postava zahalena v černém hábitu s kápí staženou přes obličej. „..pane profesore.“ dokončila neznámá a lehkým pohybem odhalila svou tvář. Blankytně modré oči jí zajiskřily a na pěkně tvarovaných rtech zahrál úšklebek. Kaštanové vlasy jí volně splývaly na ramena. Vypadala ale nějak jinak. Byla vyšší než obvykle a celkově vypadala tak na dvacet a ne na patnáct.

„Má ale několik nedostatků. Já nejsem na útěku, ani se neschovávám a v životě bych se nepřidala k Voldemortovi.“ ušklíbla se Lory a s tichým klapáním pokračovala ke Snapeovi. Několik přítomných při vyslovení jména pána Zla trhla. Snape ji probodával ledovým pohledem.

„Kde jste byla?“ zasyčel nepříliš přívětivým tónem.

„Taky vás ráda vidím..“ ušklíbla se mladá dědička.

„Na něco jsem se vás ptal,“ zavrčel nebezpečně.

„Přináším vám zprávy.“ osvětlila Lory a došla až ke svému milovanému profesorovi. Chvíli se mu dívala do očí, pak se odvrátila a rozhlédla se po místnosti.

„Kde je profesor Brumbál?“

„Ještě nedorazil.“ zasyčel jí do ucha Snape.

„Budeme na něj muset počkat,“ konstatovala Lory a rozhlédla se po tvářích v místnosti. „Ach jo, už se na mě zase dívají jako na nějakého exota…“ pomyslela si a naprosto ignorovala černý přízrak, který na ní shlížel.

„Neodložíte si?“ ozvala se najednou neočekávaně Tonksová.

„Ne díky.“ odvětila Lory a přitáhla si hábit trochu víc k tělu. Moody na ni okamžitě zaměřil své čarovné oko a když prohlédl pod její plášť, překvapeně se na ni podíval. Lory na sobě ucítila pohled profesora lektvarů.

„Co před námi schováváte?“ zašeptal jí do ucha.

„Věřte mi, to by jste nechtěl vidět.“ odsekla Lory a vykročila ke křeslu.

Udělala ani ne dva kroky a ucítila škubnutí. Hábit se jí svezl z ramen a mladá dědička ztuhla. Všichni v místnosti na ni vyloženě zírali. Lory před nimi stála ve vysokých černých kozačkách na jehlovém podpatku ze kterých vystupovaly síťované punčocháče mizící pod černé kožené mikrominisukni. Kolem pasu měla černý pásek s železnými bodlinami po celém obvodu. Většinu horní části těla měla ukrytou v korzetu se zadním šněrováním. Kolem dekoltu měla železné cvočky, které přecházely na široká ramínka. Na krku se houpal její přívěšek a ve světle pochodní se jemně třpytil. Na rukou měla navlečené černé kožené rukavice, které končily mezi prsty. Podél celého předloktí byly posázené hroty a od prstů jí čnělo několik bodlin.

„Proč mají všichni ze Zmijozelu ve zvyku strhávat mi před lidmi oblečení?“ pomyslela si a prudce se otočila.

„Co jste nepochopil na tom NE?!“ vyjela na něj. Snape byl ale příliš ohromený na reakci. Sjel si svou bývalou žačku výtahovým pohledem a zastavil se u jejich rozzuřených očí.

„Kdyby na těch rukavicích nebyly ty ostny..“ zavrčela Lory a zatla ruku v pěst.

„Á, slečna Devonová už také dorazila. Můžeme tedy začít!“ ozvalo se za nimi. Lory i Snape se sinchronizovaně otočili.

„Dobrý večer.“ pozdravila slušně Lory a usmála se na ředitele slavné školy čar a kouzel. Brumbál jí úsměv oplatil a mávnutím hůlky vykouzlil podlouhlý stůl.

Gestem všechny vyzval, aby se posadili.

„Když dovolíte.“ zasyčela Lory a vytrhla Snapeovi roztrhnutý hábit z ruky. Společně s ostatními se posadila ke stolu a snažila se ignorovat pohoršené pohledy paní Weasleyové. Brumbál si sedl do čela stolu, po pravici usedla jeho zástupkyně a po levici Snape. Brumbál začal obvyklým shrnutím událostí a upozornil na několik akcí Luciuse Malfoye na ministerstvu. Pak přišly na řadu nové akce...

„Slečna Devonová strávila dva týdny v Edinburghu, kde pátrala po novém plánu pána Zla. Lorean, prosím...“ řekla Brumbál a pokynul své bývalé žačce.

Lory se postavila, vytáhla ze svého roztrhnutého hábitu pergamen, odpečetila ho a rozvinula ho. Pak se sklonila a po pár vteřinách vytáhla hůlku.

„Vingardium leviousa!“ křikla a pergamen se vznesl za ní. Lory odstoupila od stolu a umístila ho asi dva metry vysoko.

„Engorgio!“ přikázala a pergamen se zvětšil tak, aby ho mohli všichni vidět. Na onom svitku byl nakreslený plán nějáké budovy, kde nahoře a vlevo zářily rudé tečky, mezi úzkými linkami se pomalu pohybovaly nebo stály modré body a úplně vlevo byl zelený čtvereček.

„Voldemort se ode dneška za dva týdny pokusí dostat do Azkabanu a osvobodit své přívržence. Smrtijedi vtrhnou do severního křídla přesně o půlnoci aby odlákali pozornost Mozkomorů, zatímco druhá skupina vnikne do západní věže a osvobodí své společníky.“ začala Lory a očima klouzala po členech řádu. Všichni se dívali na plánek a pozorovali červené tečky a modré tečky pohybující se na pergamenu. Jen tři páry očí se dívaly jinam...

Freda a George více zajímala Loryina přírodní výbava než možný návrat nejhorších Smrtijedů. Lory zamávala hůlkou před svým dekoltem pokynula dvojčatům k plánku.
„V tu samou chvíli vyvolá skupinka Smrtijedů na ministerstvu kouzel menší poprask tím, že v hlavní aule spustí menší ohňostroj. Takže než dokáže ministerstvo zareagovat, budou Azkabanští Smrtijedi volní.“ dokončila výklad Lory.

„Tento plán má ale dvě skuliny. První je vniknutí skupiny do severního křídla. Je přímo u hlavní brány, a tak zpráva na ministerstvo se dostane v podstatě okamžitě. Stačí zprávu poslat o pět minut dřív a ministerští bystrozoři se dostanou do Azkabanu ještě před osvobozením. Druhá chyba je v rozmístění Mozkomorů, nikdo nezná jejich přesnou polohu. Proto jsem zařídila, aby v noc útoku hlídalo cely s Voldemortovými přívrženci hlídalo dvakrát víc Mozkomorů a aby ani po vyhlášení poplachu neodcházeli ze svých míst. Takže se k nim Smrtijedi nedostanou a při troše štěstí jich bystrozoři pár chytí.“ dokončila Lory a nechala zmizet pergamen.

„Dobrá práce Lorean, musíme okamžitě kontaktovat Messora v Azkabanu a dát mu potřebné pokyny.“ uzavřel to Brumbál a usmál se na Lory.

„Odkud máte ty informace?“ ozval se najednou Snape.

Mladá dědička se na něj otočila.

„Od Distinguta Nobilese.“ řekla klidně, ale v očích jí plál oheň zlosti.

„Je to jeden z nejvěrnějších Smrtijedů, ten by vám tohle nikdy neřekl.“ zasyčel Snape.

„A proč si myslíte, že mám na sobě tuhle koženou příšernost? Protože se mi to líbí?“ ušklíbla se Lory.

Profesor lektvarů si ji sjel výtahovým pohledem. „A co to má společného s vašimi informacemi?“ zeptal se sametovým hlasem. Lory mělo sto chutí po něm něco hodit.

„Zjistila jsem že Distingut navštěvuje v Edinburghu jeden pánský klub, a tak jsem se tam nechala zaměstnat. Pak si mě objednal abych mu dělala společnost.“ Všichni si ji pohoršeně prohlédli.

„Ne tak jak si myslíte, jen jsem si s ním měla povídat a smát se jeho přihlouplým vtipům a předstírat, že je mi upřímně líto, že je mu manželka nevěrná a děti ho nenávidí.“ hodila oči v sloup Lory.

„Takže on se s tímhle svěřil servírce?“ odfrkl Snape.

„Nenechte se vysmát.“

„To by jste se divil, co vám chlapi neřeknou, když mají něco napito a vy na sobě máte tenhle obleček...“ ušklíbla se Lory. Další výtahový a hodnotící pohled od profesora lektvarů.

„No jo muži, 3/4 chtíč, 2/3 fantazie, to zamezí přísunu krve do mozku...“ Moody se ušklíbl a společně s ním i několik dalších. Lory okamžitě zapojila Nitrobranu.

„Už zase...“ povzdechla si v duchu.

„No a samozřejmě jsem si pomohla tímhle...“ dodala, odňala jeden cvoček ze svého korzetu a vytáhla minilahvičku.

„Stačí pár kapek a vyklopíte mi všechno....“

„Jak se to jmenuje?“ Lory otočila lahvičku a přečetla miništítek.

„Lektvar 2859... Ještě jsem to nijak nepojmenovala. Je to něco mezi veritasérem, zapomnětlivým a alkoholovým lektvarem. Je nezjistitelný v krvi a jeden z jeho účinků je, že zapomenete na všechno, co se dělo a nahradí to vzpomínka, že jste se opil do němoty... šikovná věcička.“ ušklíbla se mladá dědička.

„Klidně si udělejte rozbor,“ pousmála se a hodila lahvičku Snapeovi, ten ji pohotově chytil a prohlédl si nejdříve její obsah, potom Lory.

„To jste vyrobila vy?“ zeptal se ledově a sjel si ji nedůvěřivým pohledem.

„Ne, jen jsem pomáhala při výrobě.“ pokrčila rameny Lory a posadila se na místo. Snape si choval lahvičku do hábitu a stále si nedůvěřivě prohlížel svou bývalou žačku. Brumbál ještě upozornil na několik věcí a pak ukončil schůzi. Lory se okamžitě zvedla, chytla se za přívěšek a chtěla odejít. Čísi ruka ji ale zadržela. Přímo u ní stál Albus Brumbál a v očích mu hrály veselé jiskry.

„Musím uznat, že tvůj přístup k úkolu byl poněkud neobvyklý.“ poznamenal a usmál se.

„Extrémní situace si žádají extrémní řešení... Sice by bylo jednodušší to z něj vymlátit, ale tohle se mi zdálo jako přijatelnější.“ ušklíbla se Lory.

„To ano,“ přitakal Brumbál a znovu s usmál.

„Zdržíš se na večeři?“ zeptal se mile a pokynul ke dveřím.

„Ne, děkuji v tomhle korzetu je už tak dost těsno.“ usmála se mladá dědička.

„Albusi musíme...“ ozval se za nimi hlas profesorky McGonagallové.

„Dobrá, takže prozatím nashledanou. „ rozloučil se Brumbál a mrkl na svou bývalou žačku.

„Naschle“ přikývla Lory a chytla se přívěšku.

„Porta.“ hlesla a zmizela.

Uběhly další dva týdny a akce Fénixova řádu se zdařila.

Z Azkabanu se nedostal ani jeden Voldemortův přívrženec, ale také tam žádný nepřibyl. Ministerstvo si samozřejmě ale připsalo všechny zásluhy.

Včera krátce po půlnoci zaútočila na Azkabanské vězení skupina maskovaných kouzelníků. Pokus o vniknutí do pevnosti byl ale díky bdělé stráži, v čele s Messorem Lipitamen a okamžitému zasáhnutí Ministerstva kouzel zastaven. Vedou se dohady, že oni útočníci byli přívrženci Vy-víte-koho a pokoušeli se osvobodit uvězněné Smrtijedy. Tuto zprávu nám prozatím ministerstvo nepotvrdilo.

Předčítala nahlas Hermiona a nos měla asi centimetr od novin.

„Mám takový pocit, že v tom má prsty řád,“ zašeptal Harry a pokynul ostatním k učitelskému stolu. Snape se tvářil jako by zkousnul citrón a s jasnou nechutí zahlížel na výtisk Denního věštce a Brumbál si vyměňoval se svou zástupkyní kradmé pohledy. Najednou se před ně snesla velká sova a položila před ně objemný balíček s dírami ve víku, Byl k němu přiložen vzkaz s úhledným písmem.

Otevřete tenhle balíček až na koleji. Sqaulus.

„To je..!“ vyhrkl Ron, ale Hermionina ruka ji před dořeknutím zastavila.

„Ššš!“ zasyčela a přiložila si prst k ústům. Ron přikývnul a utřel si pusu.

„Jdeme!“ zavelel Harry a rázně se postavil. Hermiona popadla balíček a společně se svými přáteli vyrazili na kolej. Po pár minutách dorazili k Buclaté dámě a po chvíli lovení hesla vešli dovnitř. Harry se už chtěl pustit do otevírání balíčku, ale Hermiona před ním odstoupila.

„Jdeme k vám, bůh ví, co do toho dala.“ zašeptala a vyrazili k nim do ložnice. Oba její spolužáci ji následovali a dychtivě sledovali balík pohupující se v Hermioniných rukou. Když konečně zapadli do jejich ložnice. Hermiona zamkla kouzlem dveře a posadila se k Ronovi na jeho postel. Opatrně rozvázala šňůrku a pomalu sejmula víko.

Najednou poplašeně vyjekla a hodila krabici na postel.

„Co blbneš, to je přece Vipera!“ uklidňoval ji Ron a opatrně vyndal hada z krabice. Vipera na něj v pravidelných intervalech vyplazovala jazyk a něžně se mu obmotala kolem ruky.

„Proč nám ji ale Lory poslala?“ vyslovil nahlas svou myšlenku.

„Rone, ty jsi ale ignorant.“ ušklíbla se Hermiona.

„Co má Harry i Lory za zvláštní schopnost?“

„Hadí jazyk!“ ozval se najednou Harry.

„No jasně!“ rozsvítilo se zrzkovi.

„Harry promluv s ní asi má pro nás zprávu.“ vybídl ho Ron a podal mu hada. Vipera se okamžitě stočila do klubka a vytáhla hlavu do výše Harryho očí.

„Ahoj, jak pak se máš?“ zasyčel na ni Harry.

„Dobře, posílá mě Lorean se zprávou.“ odvětila mu Vipera. Harry se dychtivě díval na hadici.

„Vzkazuje vám, že se má dobře, že si nemáte dělat starosti. Pracuje pro Fénixův řád a je dobře schovaná, takže ji nikdo nenajde.“

„Je v pořádku?“ zeptal se Harry.

„Není zraněná ani nemocná, pokud to myslíš takhle.“ Harry si oddechl.

„To je dobře.“ konstatoval a usmál se na hada.

„Lorean se také ptá, jak pokračuješ s výcvikem, co se děje v Bradavicích a jestli Hermiona vrazila Cho.“

„Výcvik jde dobře, Neville už zvládnul přemet a Hermiona prorazí dvě prkna najednou. Dále tady se v celku nic neděje, jen Draco minul prvňáka kalamářem a trefil se do McGonagallové. Dostal za to školní trest, musel bez kouzel vydrhnout celý kumbál s pomůckami na přeměňování. Pak jsme prohráli s Havraspárem ve famrfrpálu a Agrivorské klisny nám dovolily se na nich projíždět i bez naší černokněžnice. No a co se týče Hermiony, Cho měla ještě hezkých pár dní tvář napuchlou jak balón.“ ušklíbl se Harry.

„Myslím, že to Lory potěší.“ zasyčela Vipera a kdyby se mohli hadi smát, určitě by se zářivě usmála.

„Jak tě ale dostaneme zpátky?“ zeptal se Harry.

„Najdu Lory sama, neměj strach.“ odvětila Vipera.

„Půjdu se teď trochu protáhnout, byla jsem schoulená několik hodin,“ zasyčela a svezla se z postele. Harry se za ní usmál a zamyslel se.

„No tak, co říkala?“ vyhrkla Hermiona. Harry se probudil ze svých úvah a vylíčil jim svůj rozhovor s Viperou.

„Ta Lory je ale hlavička, tohle by mě nenapadlo.“ pokýval uznale Ron.“

„Zajímalo by mě, jakou práci pro Fénixův řád dělala...“ zamyslel se Harry.

„Myslíš, že má něco společného z tím Azkabanem:?“ ozval se Ron.

„Podle mě určitě. Jsou tam přece jen mozkomoři a když je Lory ovládá...“ pokrčila rameny Hermiona.

„Wow, pokud ji Brumbál nechal dělat na něčem takovém, to jsem zvědav, co bude mít za úkol příště...“