Kapitola třicátá pátá - Zničený sen

Lory vyběhla do své ložnice a sekla sebou na postel. Bylo těsně po večeři a svět se jí už nezdál tak strašný jako ráno. Zavřela oči a opět si vybavila dnešní ráno.

Slzy jí pálily v očích a pomalu ani nevěděla kam utíká. Najednou narazila.

„Hmm… buď mají Bradavice polstrované zdi a jsou navoněné drahou kolínskou, nebo jsem vrazila do člověka.“ pomyslela si a vzhlédla.

Podívala se do šedých očí Draca Malfoye a pokusila se o něco jako nadnesený výraz, ale vypadala spíš, jako by dostala křeč.

„Co se stalo?“ zeptal se Draco a bez jakýchkoli projevů citů se jí podíval do očí.

Lory se potřebovala vypovídat, a tak mu popsala celý průběh událostí a opírala se mu přitom hlavou o rameno. Draco ji jako by mechanicky pohladil po vlasech, nebyl z toho cítit žádný skrytý význam ani úmysl, jen ji prostě pohladil.

„Jen klid, jsou to krátkozrací pitomci, myslí si hned, že když se nějak jmenujete, musíte automaticky být jako vaši příbuzní.“ konstatoval a přitáhnul si ji k sobě.
Najednou se za nimi zvaly hlasy.

„Pojď odtud, nechci aby mě takhle viděli.“ zašeptala prosebně Lory a Draco jí beze slova zavedl do nepoužívané učebny. Sundal si plášť, dal ho na podlahu a společně se svou spolužačkou se posadil. Lory byla už o něco klidnější a jediná známka toho, že brečela byly její zarudlé oči.Draco vedle ní tiše seděl a díval se do prázdna, schválně se vyhýbal pohledu do jejich očí, bál se aby v nich nezahlédla jeho pocity.

„Omlouvám se za tu scénu.“ vydechla Lory a podívala se na dědice Malfoyského panství. Ten se jen ušklíbnul a zavrtěl hlavou. „Většinou nejsem taková hysterka, jen jsem dostala záchvat.“ pokračovala ve svém monologu Lory a dívala se na torzo katedry.

„Tak tos ještě neviděla mě při záchvatu hysterie. Myslím, že tetičce ty vlasy už dorostly…“ pomyslel si Draco. „Kašli na ně. Nesahají ti ani po kotníky. Kdybys chtěla, je z nich jen hromádka popela.“ zavrčel skrz zaťaté zuby a naštvaně hodil do prázdna malý kamínek.

Lory si ho zkoumavě prohlédla. „Asi to nebude zhýčkaný aristokratický jedináček…“ pomyslela si a usmála se. „Už si vašim říkal, čím chceš být?“ zeptala se jen a by řeč nestála.

„Děláš si srandu? Zabili by mě.“ konstatoval a podíval se jí do očí.

„Jak jsi k tomu vlastně přišel, že chceš být bystrozorem?“ zeptala se klidně a stále se mu dívala do očí.

„Neumím si představit, že budu sedět někde v bance a uvažovat komu půjčím, koho potopím, nebo jaké úroky mi z toho vyplynou. Potřebuju nějakou akci, a tak mě napadlo být bystrozorem. Nejdřív jsem to zavrhoval, pak jsem nad tím ale začal uvažovat a nakonec jsem se pevně rozhodnul.“

„A co bys udělal, kdyby ses musel postavit v boji proti svému otci?“ zeptala se Lory a nedokázala se odtrhnout od jeho očí. Na chvíli se v nich zalesknul strach.

„To nevím, doufám, že se to nikdy nestane.“ konstatoval a aby odvedl pozornost od sebe, začal se ptát.

„A proč chceš být bystrozorkou ty?“

„No když pomineme, že oba moji rodiče i nevlastní bratr byli bystrozoři. Asi tak stejně jako ty. Nedokázala bych jen tak někde sedět a vyřizovat korespondenci. To není nic pro mě.“ zavrtěla a jen při představě, že něco takového dělá, se otřásla.

„Měli bychom jít.“ podotkl věcně Draco. „Teda, pokud nechceme přijít pozdě na lektvary.“ dodal a v tu ránu byla Lory na nohou, připravena k odchodu. Mladý Zmijozel jí galantně otevřel dveře a tiše za nimi zaklapl dveře.

Společně klidně dokráčeli nějakou neznámou zkratkou k učebně lektvarů a stále si povídali. U učebny nikdo nebyl, a tak si mohli nerušeně dál líčit své zážitky.

Z chodby se ozvaly rychlé kroky a oba mladí kouzelníci se otočili.

„Už jdou.“ vydechla smutně Lory a podívala se na Draca.

„Pamatuj, co jsem ti říkal, hlavu vzhůru a hůlku v ruce.“ ušklíbl se a mrkl na ni. Na okamžik bylo ticho, tedy relativní, dalších patnáct zmijozelských a Nebelvírských studentů kolem nich dělalo rámusu dost, ale ti dva je nevnímali.

„Díky Draco.“ usmála se Lory a pohlédla do jeho šedých očí.

Draco jí úsměv oplatil a tak aby ho nemohl slyšet nikdo kromě Lory zašeptal: „Nemáš zač, nebelvírská krásko.“ a mrknul na ni. Lory se na něj zkoumavě a už se chtěla na něco zeptat, když ji přerušil zvuk odemykajícího se zámku. Profesor lektvarů vykouknul ven a když uviděl dvojici Devonová – Malfoy, jak jsou u sebe ani ne půl metru a nezabíjejí ser přitom, překvapením zvednul obočí.

Najednou se dveře do její ložnice rozletěly a dovnitř vplula Levandule.

„Půjdeš?“ vyhrkla celá udýchaná a podívala se na ležící Lory. Mladá dědička se otočila a při pohledu do milé tváře její spolužačky se usmála. rychle se vyhoupla na nohy a zamířila ke dveřím.

Obě pomalu sešly schody do společenské místnosti a vesele se bavily o všem možném. Loudavým krokem mířily k učebně přeměňování a každou chvíli vybuchly smíchy.

Najednou si Levandule vzpomněla na původní účel své návštěvy.

„Už jsi o tom slyšela?“ zeptala se když dorozebírali inteligenci zmijozelských studentů.

„O čem?“ podívala se na ni překvapeně Lory.

„Dneska po obědě budou vyvěšeny seznamy lidí přijatých do seminářů.... Do čeho jsi se přihlásila?“ vyhrkla Levandule a přeskočila chybějící schod.

„Přeměňování, kouzelné formule, lektvary a obrana proti černé magii a ty?“ odvětila Lory a otevřela jí dveře do učebny přeměňování.

„Bylinkářství, kouzelné formule, péče o kouzelné tvory a astronomie. Všechno tohle je povinné pro práci s jednorožci.“ vydechla zasněně Levandule a přihlouple se usmála.

„A čím chceš být ty?“

„Bystrozorem.“ zašeptala Lory a mrkla na ni.

„Tak to teda hodně štěstí, prý berou jen elitu.“ zatvářila se vážně blondýnka a usedla po bok Parvati. Lory došla do druhé lavice a přisedla si k Harrymu.

Ten na ní začal chrlit ty samé informace jako Levandule, Lory ho taktně zastavila, ale než mu stačila všechno vypovědět, vešla profesorka McGonagallová a nastalo absolutní ticho.

„Dnes si ukážeme, jak přeměnit myš na stříbrný kartáč..“ začala svou hodinu a mávnutím hůlky před ně vykouzlila myši. Parvati zděšeně vyjekla a prudce se postavila.

„Uklidněte se slečno Patilová.“ osopila se na ní profesorka přeměňování. Parvati se posadila a s hrůzou civěla na malou bílou myš před sebou.

„Postup zní, švihnete, mávnete, dvakrát poklepete na svou myš a jasně řeknete Argentum pectine.“ řekla McGonagallová a mávnutím hůlky se na tabuli objevil postup i s obrázky.

„Takže... švihnout, mávnout, dvakrát poklepat a Argentum pectine.“ zopakovala profesorka přeměňování a přeměnila svou myš na nádherně zdobený stříbrný hřeben.

„Wow.“ vydechla celá třída najednou.

„Takže třeba vy slečno Devonová, zkuste to.“ vyzvala ji ředitelka Nebelvíru a pohlédla do jejich pomněnkových očí.

Lory vytáhla svoji enormně dlouhou hůlku, odkašlala si a vydechla. Provedla celý manévr a jasným hlasem vyslovila: „Argentum pectine.“ Její krysa sebou párkrát cukla a za chvíli z ní byl stříbrný hřeben, sice ne tak krásný jako od McGonagallové, ale přeci jen hřeben.

„Skvěle, pět bodů pro Nebelvír.“ usmála se profesorka přeměňování a dala pokyn zbytku třídy, aby to začali zkoušet.

Po velice zábavné hodině plné chlupatých kartáčů běhajících po stolech, se všichni odebrali na jejich další hodinu - péči o kouzelné tvory, kterou měli ten rok s Havraspárem. U Hagridovy hájenky stál hlouček studentů a tiše si šeptal o jejich dnešní hodině.

Najednou se rozlétly dveře a z hájenky vyšel bradavický klíčník . Na všechny strany rozdával milé úsměvy a tvářil se nanejvýš spokojeně, takže většina třídy začínala být vyděšená k smrti z hodiny, kterou si pro ně Hagrid přichystal.

„Tak pojďte děcka, dneska pro vás mám něco extra.“ usmál se Hagrid a 90% studentů mělo chuť utéct.

„Pojďte, mám to hned tadyhle,“ mumlal Hagrid a s unešeným výrazem zamířil někam za svou hájenku.

Skupinka studentů ho jen s velkou nelibostí následovala a v duchu už se připravovala na týdenní pobyt u madame Pomfreyové.

„Jsem zvědavý, co za monstrum se na nás vrhne letos.“ zašeptala Terry Boot nějakému svému spolužákovi. Zašli kousek do Zapovězeného lesa a před nimi se objevila neblaze známá ohrada, ve které měl Hagrid ve třetím ročníku hipogryfy. tentokrát ale u ohrady stálo i podlouhlá dřevěná bouda.

„Počkejte tady, hned je přivedu.“ usmíval se Hagrid a zmizel za boudou. Všichni studenti slavné školy čar a kouzel ustoupili o dva kroky zpět.

Najednou se ozval dusot kopyt a po chvíli vyběhl zpoza boudy Hagrid a hnal před sebou pět nádherných jako uhel černých koní rudou hřívou a stříbrnými kopyty.

„Agrivorští koně.“ vydechla Lory, usmála se a přistoupila k ohradě.

„Agri co?“ vyhrkl Ron.

„Agrivorští koně. Jsou to jedna z nejvzácnějších stvoření na světě. Je to pravý opak jednorožců, jsou ztělesněním zla, tedy hřebci, klisny jsou klidné a mírné.“ vysvětlila Lory a fascinovaně hleděla na stádo těch úžasných zvířat.

„Ano správně Lorean, deset bodů pro Nebelvír.“ usmál se Hagrid.

„Odkud o nich víš?“ vyhrkla Mandy Brocklehurstová.

„Četla jsem o nich v jedné knize.“ odvětila Lory a stále si prohlížela impozantní koně.

„Ve starodávných mýtických zvířatech současnosti.“ upřesnila Hermiona a usmála se.

„Ano tam.“ přitakala Lory a rukama se opřela o ohradu.

Najednou sebou trhla a podívala se na Hagrida.

„Nemáte tady hřebce, že ne?“ Bradavický klíčník se začervenal.

„Ne, nemáme.“ ujišťoval ji, ale neznělo to vůbec věrohodně. Lory si ho sjela od hlavy až po půdu, což jí zabralo hodnou chvíli, pak se otočila k výběhu a očima těkala po klisnách. Hagrid jim začal přednášet o těch impozantních zvířatech a jejich schopnostech.

„Můžeme si je pohladit?“ zeptala se Mandy a chtivě se podívala na nádhernou klisnu, která se popásala jen několik metrů od ní. Hagrid se na ni usmál.

„To asi nepůjde. Jsou stále trochu vzpurné.“ prohlásil Hagrid a v očích se mu zalesklo. Najednou se od školy ozvalo zvonění a všichni se vydali zpátky hradu. Lory odtáhla své přátele stranou a počkala, až se všichni ztratí z dohledu. Pak se vydala k Bradavickému školníkovi. Stál u ohrady a snažil se uklidnit stádo.

„Hagride, mohla bych tě o něco požádat?“ zeptala se trochu nejistě Lory.

„Ano jistě, co potřebuješ?“ usmál se Hagrid.

„Pět minut s těmi klisnami a uvidíš, že už tě nechají přiblížit se.“ usmála se Lory.

„To nejde, jsou příliš nebezpečné.“ namítl Hagrid, ale v očích se mu rozhořela touha.

„Myslím, že mě nic neudělají.“ ušklíbla se Lory a otevřela ohradu.

„Ne stůj!“ zahřměl Hagrid, ale Lory za sebou zavřela a udělala několik kroků k nim.

„Lory!“ vykřikl Harry a chtěl se za ní vrhnout přes ohradu. Hagridova mocná ruka ho však zadržela. Klisny byly neklidné a když k nim Lory vstoupila semkly se k sobě a neklidně odfrkávaly. Lory udělala ještě jeden krok a pak se zastavila. Největší klisna se na ni rozběhla, ale Lory se ani nehla. Harry se znovu pokusil dostat přes ohradu, tentokrát se k němu přidal i Rona Hermiona a Hagrid musel zapojit všechny síly, aby je udržel.

Asi půl metru před Lory se klisna zastavila a sklonila svou nádhernou hlavu k mladé dědičce. Lory se ani nehla, jen jí zírala do jejich temných očí. Něco jí zašeptala a zvedla k ní ruku. Klisna se nechala pohladit a Lory se usmála.

„Dobře, jen klid.“ šeptala a hladila ji po čumáku. Klisna si odfrkla a přešlápla.

„Jen se neboj, my ti neublížíme.“ uklidňovala ji Lory a vlídně se na ni usmála. Klisna se jí podívala do očí a pohodila hlavou. Pak odcouvala od Lory a vrátila se ke stádu. Lory se otočila ke svým spolužákům a usmála se.

„Pojďte, teď vám neublíží.“ vybídla je Lory a vrátila se k bráně.

„Zbláznila ses, jak mohl bejt takhle nevopatrná?! Mohly ti vublížit!“ vyjel na ni Hagrid.

„Jen klid Hagride, věděla jsem, že mi neublíží.“ konstatovala Lory.

„Ale jaksto mohla vědít?“ pokračoval dál nasupený poloobr.

„Jak už jsem řekla ráno, poslouchají mě všechna temná stvoření a do těch se počítají i Agrivorští koně.“ pokrčila rameny Lory. „Tak pojďte, nic nám teď neudělají.“ řekla Lory a usmála se na své přátele, které už Hagrid pustil.

Ron trochu ostýchavě otevřel branku a vešel dovnitř následoval Hermionou, Harrym a samozřejmě Hagridem. Lory pokynula stádu, aby šlo blíž a všech sedm klisen k nim přiklusalo.

„Klidně si je pohlaďte.“ vybídla je Lory a pohladila vedoucí klisnu po čumáku. Hagrid se sklonil a jemně pohladil jedno zvíře po hřbetu.

„Jsou úžasné, sice trochu děsivé, ale jinak úžasné.“ vydechla Hermiona a prsty zajela do hřívy jednoho zvířete.

„Mohla bych se projet?“ zeptala se Lory k Hagridovi. Ten se tvářil, jako by Vánoce přišly dřív a měl z toho, že se může k těm klisnám přiblížit očividně radost.

„Klidně.“ přikývnul a vyloženě slintal nad jedním zvířetem. Lory se vyhoupla na vedoucí klisnu a pohladila ji po hřívě.

„Umíte jezdit?“ zeptala se a dál si hrála s její hřívou.

„Ne tak docela, jeli jsme jen na hipogryfovi.“ odvětil Harry a Hermiona přikývla.

„Já už jsem na koni párkrát jel.“ oznámil Ron a dmul se pýchou.

„Tak naskočte.“ vybídla je Lory a zářivě se na ně usmála.

„A odkud to umíš ty?“ zeptala se Hermiona a zkoumavě se na ni podívala.

„To Mary, Jamesova přítelkyně, má jízdárnu a když chtěli být s bráškou sami, poslali mě na jízdárnu, kde mě naučili jezdit.“ odvětila Lory a poplácala klisnu po krku.
„Tak jedem nebo ne?“ zeptala se Lory a ušklíbla se. Harry se pro to okamžitě nadchnul a pokusil se dostat na jedno zvíře. Uprostřed „letu“ se však zaseknul a s žuchnutím spadl na zem. Lory se jen ušklíbla a sesedla.

„Počkej, já ti pomůžu.“ nabídla se a zvedla ho na nohy. Zaklínila do sebe prsty a přikrčila se.

„Dej sem levou nohu a pravou švihni přes. Já tě vyzvednu.“ nařídila Lory a Harry ji po chvíli váhání poslechl a skutečně se napotřetí dostal na hřbet jedné klisny. Nasadil výraz „jsem pán všeho světa“ a poplácal své zvíře po krku, stejně jako Lory.

„Teď vy dva.“ rozhodla Lory a namířila si to ke dvou zbylým členům Zodiacu. Hermiona se docela elegantně vyšvihla a trochu nejistě si zvykala na zvíře, které svírala mezi nohama. Ron se dokonce na koně dostal sám a pohodlně se usadil. Lory se opět vyhoupla na vedoucí klisnu a usmála se.

„Tak jedem.“ zavelela a mávnutím hůlky otevřela ohradu.

„Vrátíme se za chvíli.“ oznámila Hagridovi a pobídla svou klisnu. Lory vyjela z ohrady a počkala na ostatní, pak bok po boku vyjeli na louku pod hradem.

„Nedáme si závod?“ navrhla Lory a podívala se na své přátele.

„Jasně!“ vyhrkl Ron a už se rozhlížel po kostkovaném praporku.

„Nevím Lory, není to zrovna bezpečné, takhle bez sedla.“ zapochybovala Hermiona a nejistě poposedla na svém zvířeti.

„No tak Hermi, nekaž to!“ přemlouval ji Ron a už se viděl s pohárem v ruce. Harry se na ni prosebně podíval a když mladý einstein v sukni přikývl, přitiskl se ke svému zvířeti a čekal.

„K jezeru a zpátky až hodiny odbijí dvanáct.“ navrhla Lory, když se ozval první úder hodin.

„Deset..jedenáct..DVANÁCT!“ vykřikla Lory a kopla své zvíře do slabin. Klisna zaryčela a prudce vyrazila vpřed. Lory se přitiskla ke svému zvířeti a užívala si jízdy.

Vlasy jí divoce vlály kolem obličeje. Její klisna běžela jako vítr, přesto byla mladá dědička až třetí. Vedl Ron a hned za ním byla Hermiona. Všichni čtyři se s hlasitým dusotem řítili po pláni k jezeru. Klidnou hladinu jezera občas zvlnila obří oliheň a při západu slunce vypadalo její tělo jako miniostrůvek. Ron dojel až k břehu jezera a prudce se otočil, následován Hermionou, Harrym, který dokázal předjet i mladou dědičku. Všichni čtyři vyrazili po louce opět nahoru. Pobízeli své koně a snažili se předjet toho druhého. Když se dostali na rovinku k hradu, ukázalo se, že nejlepší rovinkář je Ronova klisna.

Obrovskou rychlostí projela imaginárním cílem a Ron se tak stal vítězem, jako druhý dojel Harry, třetí Hermiona a poslední Lory. Zastavila vůdkyni stáda a rychle oddechovala. Tváře měla zrůžovělé od větru a oči jí vesele zářily. Ron se před nimi nadouval jako páv a poplácával svou klisnu.

„Tak pojďme, nebo nestihneme oběd.“ vybídla je Hermiona a nasměrovala svého koně k Hagridovi.

Budoucí členové Zodiacu pomalu sjížděli k hájence a vesele se bavili, zahnuli za ohyb Zapovězeného lesa a otevřel se jím výhled na hájenku u které bylo v tu dobu ale neočekávaně shromážděna další ,třída.

„Sakra.“ vydechla Lory když v nich poznala sedmáky z Havraspáru a Mrzimoru.

„Jak to, že mají hodinu teď?“ vyhrkl Ron.

„Minulý týden jim to přece odpadlo, takže šli na oběd dřív a teď budou mít dvouhodinovku.“ vzpomněla si Hermiona a zakabonila se.

„Myslíte, že když se budeme tvářit nenápadně, že si nás nevšimnou?“ navrhl zoufale Ron, ale pohledy jejich přátel mu daly jasně najevo, že si jich určitě všimnou.

„Tak pojďme, ať to máme za sebou.“ vydechla Lory a s Ronem po boku začala sjíždět po louce dolů.

Po chvíli je jejich spolužáci zaznamenali a sjížděli si hlavně Lory pohrdavým pohledem. Když čtveřice dojela až k nim, měla Lory pocit, že se jí snaží zabít pohledem.

„Co to má jako být? Přehlídka?“ ozvala se Cho.

„Ne Cho, jen se vracíme z projížďky.“ odsekla Hermiona a nasměrovala svou klisnu k ohradě.

„Dokonce je s vámi i její královské veličenstvo.“ ušklíbla se, tedy Cho a udělala posměšnou poklonu. Lory se na ni usmála.

„Takže zaprvé, Changová, nejsem veličenstvo, ale výsost, a když už se mi chceš klanět, tak to udělej pořádně a ne jako by sis sedala na záchod.“ odfrkla Lory a s uspokojením sledovala, jak Cho zmrznul úsměv na tváři.

„Jedem.“ zavelela a všichni čtyři navedli své koně do ohrady.

„Tak jak se vám líbila projížďka děcka?“ zeptal se s úsměvem Hagrid.

„Skvělé Hagride, dali jsme si závod a Ron vyhrál.“ pochlubil se Harry a chvíli váhal, jak se dostane dolů. Jeho trápení ukončil Hagrid, který ho opatrně sundal z koňského hřbetu. Ron stejně jako Lory seskočil a pomohl Hermioně dolů. Klisny se vrátily ke stádu a Hagrid se šťastně usmíval.

„Tak my už půjdem Hagride, jinak nestihnem oběd.“ konstatovala Hermiona a usmála se na něj.

„Jen běžte, uvidíme se příští tejden.“ usmál se Hagrid a pokynul jim k hradu.

„Tak zatím ahoj!“ rozloučili se sborem a vyrazili k Bradavicím.

„Páni, to byla jízda, doufám, že si to zopakujem.“ vydechl Ron a zasnil se.

„Tak pojď ty náš borče, musíme zpátky do hradu.“ řekla Lory a zastavila ho v jeho cestě do Zakázaného lesa.

Ron zrudnul a následoval své přátele zpátky k Hagridově hájence. Když procházeli kolem Cho, vrhla na mladou dědičku vražedný pohled, ale Lory ji naprosto ignorovala a vesele se bavila s Hermionou.

Po celou cestu k hradu se bavili o všem a o ničem, ale skvěle se u toho bavili. Když došli do Velké síně, byla téměř prázdná, což Lory dokonale vyhovovalo a okamžitě se pustila se svými přáteli do jídla. Najednou se jí vybavil rozhovor z rána.

„Po obědě budou vyvěšeny seznamy přijatých do seminářů..“ v tu ránu už do sebe mladá dědička nedostala ani sousto. Počkala, až všichni tři její hladoví přátelé dojí a vydala se s nimi do vstupní síni, v jednom z jejichž rohů trůnila velká nástěnka s výsledky.

„Běž tam a přečti to sama.“ vybídla Lory Hermiona a podívala se své kamarádce do očí.

„Proč já? Pojďme tam všichni.“ bránila se tomu mladá dědička.

„Už jsme se na tom shodli, jdeš tam ty.“ prohlásil Harry a Ron přikývl.

„Tak jo.“ souhlasila Lory a zamířila k nástěnce obklopené hloučkem studentů. Krk měla stažený strachem a v žaludku jí létali motýli. Pomalu kráčela přes Vstupní síň a ruce se jí třásly nervozitou. Jakmile se přiblížila k nástěnce, studenti se rychle vytratili a během deseti vteřin stála Lory před nástěnkou sama.

Přelétla si očima po papírech a zastavila se na té s nápisem LEKTVARY. Položila prst na seznam a pomalu sjížděla dolů. Když dojela až dolů, otočila se ke svým přátelům a nasadila vážnou tvář. Pomalu k nim došla a stále s neproniknutelným výrazem si je prohlížela.

„Araneo, Lupusi, Falco..“ řekla chladně „... máte to v kapse!“ vykřikla Lory a zářivě se usmála. Všichni tři se jí vrhli kolem krku a upřímně se radovali. Najednou se Hermiona zarazila.

„Jak máte to v kapse?“ vyhrkla a jak Harry tak Ron se od ní odlepili.

„Mě Snape nevzal.“ špitla Lory. Všem třem jejím přátelům zmrznul úsměv na tváři.

„Ten parchant, tak ty mu zachráníš život a on se tě ani neobtěžuje přijmout do semináře!“ zavrčel Ron a ve spáncích mu začala tepat krev.

„Měla jsi ho nechat chcípnout.“ zasyčel Harry a vrhl nenávistný pohled na chodbu vedoucí do sklepení.

„Tak nemluv, já jsem věděla, že mě nepřijme.“ pousmála se smutně Lory.

„Jak jsi to mohla vědět?“ vyhrkl Ron.

„Pojďte se mnou a já vám to vysvětlím.“ řekla Lory a vyrazila jednou chodbou do útrob hradu. Její tři přátelé ji beze slova následovali do jejich oblíbené učebny v jižním křídle. Lory opět zamkla a vztyčila zvukotěsnou bariéru.

„Myslím, že by jste se na to měli posadit.“ konstatovala Lory a sama si přitáhla jednu židli. Když se všichni posadili, Lory se zhluboka nadechla a začala s vysvětlováním.

„Takže teď se vám musím přiznat k jedné věci, co se vám líbit nebude.“ začala a očima těkala od Hermiony na Rona a Harryho.

„Všichni tři víte, že jsem se naučila Nitrobranu kvůli tomu, že mi Snape pořád lezl do hlavy, ale už nevíte, že jsem se naučila i Nitrozpyt.“ vydechla a zahleděla se Hermioně do očí.

„Tuhle schopnost jsem si osvojila kvůli tomu, abych se tak trochu pomstila Snapeovi, ale abych to na něj mohla použít, musela jsem se cvičit, a tak jsem si ho zkoušela..ehm.. na vás.“ vykopla ze sebe Lory a provinile se na ně podívala.

„Na nás? Ty jsi nám lezla do hlavy?!“ vyhrkl Ron.

„No jo, ale většinou jsem našla jen silné vzpomínky. Proto jsem třeba věděla, že Sírius je tvůj kmotr a na místě jsem z něj neudělala deset malých nebo znám hesla od Brumbála i do Zmijozelské koleje...“ vychrlila a omluvně se na ně podívala.

„A viděla jsi něco jako..“ vyklopil Ron a z jeho rudnutí bylo jasné, co má na mysli.

„Ne, většinou jsem se nesoustředila na nic konkrétního, takže nic z vašeho soukromí jsem neviděla.“ ujistila ho Lory.

„Když jsem se v tom dost zdokonalila, začala jsem to zkoušet na Snapeovi. No a našla jsem pár věcí, které vedly k dopadení jednoho chlápka, co po mě šel z byl v bradavicích v přestrojení za Snapea. To bylo tehdy, jak jsem odrovnala Snapea v hodině a na Brumbála jsem mluvila všemi těmi jazyky.“ vysvětlovala dál Lory a ušklíbla si při té vzpomínce.

„No ale pak se mi trochu zvrtlo a náš milovaný profesůrek na to přišel. Pak jsem se před ním prokecla, že chci být bystrozorkou a on si asi dal dvě a dvě dohromady. Pak jsem na něj použila Nitrozpyt na ústředí, tehdy, když se objevila Vipera a on nad sebou na okamžik přestal mít kontrolu a já jsem si to našla. Už tehdy byl rozhodnutý, že mě nevezme. Pak když ho zatkli, doufala jsem, že si to rozmyslí, ale jak vidíte, neudělal to.“ dokončila Lory a svěsila hlavu.

„Možná že tě ještě vezme, když za ním zajdeš a...“ křesala Hermiona naději.

„Ne Hermi, mám svou hrdost a nepůjdu ho za nic prosit.“ utnula ji Lory.

Na chvíli bylo ticho, pak se Lory rozhodla jim říct i další věc, kterou před nimi utajila.

„S touhle možností jsem počítala, a tak jsem požádala Jamesova přítele, který je v radě Krásnohůlek, aby promluvil s madame Maxime a... no prostě prvního října nastupuju do Krásnohůlek.“ vydechla Lory a podívala se Harrymu do očí.

„To ne Lory, my za ním zajdeme a budeme to do něj hustit tak dlouho, dokud tě nevezme!“ vyhrkla Hermiona a vypadala, že je pevně rozhodnutá Snapea klidně i mučit.

„Ne Hermiono, nikdo ze Zodiacu se nebudu před Snapem ponižovat, to mi slibte.“ odpálkovala její nápad mladá dědička. Harry, Ron a nakonec i Hermiona přikývli.

„Zajdi za McGonagallovou, ona se Snapem promluví...“ navrhla zoufale Hermiona.

„Ne Araneo, za McGonagallovou zajdu, ale jen kvůli mému přestupu.“ zamítla to Lory a podívala se jí do oříškových očí. V Loryiných očích bylo odhodlání a neústupnost.

„Jsi si tím jistá?“ zeptal s váhavě Harry. Lory přikývla. Na chvíli bylo ticho.

„Tak si snad užijem ten zbytek času, co nám zbývá, ne?“ ozval se najednou Ron. Lory se usmála a podívala se na zbylé dva členy Zodiacu.

„Jasně!“ vykřikli a postavili se. Lory před sebe natáhla ruku. Nepoužívanou učebnou zahřměl jejich pokřik a hlasitý smích.

„Radši pojďme, ať stihneme bylinkářství.“ pronesla svou oblíbenou větu einsteinka v sukni.

„Dneska už nic nemáme Hermiono, Prýtová někam zmizla a naše velectěné vedení nám dalo volno.“ podotkl Ron a ušklíbl se. Hermiona na sadila výraz “já to věděla“ a popadla svou tašku.

„Tak co podniknem?“ zeptal se Harry a oči mu zajiskřily.

„Co takhle si dát první trénink?“ navrhla Lory a pohodila si taškou na rameni.

„Tak jo.“ přikývl trochu nenadšeně Ron a otočil se k východu. Lory zrušila jak bariéru, tak zamykací kouzlo a vyklouzla se svými přáteli na chodbu.

Na všechny strany rozdávala úsměvy, ale uvnitř jedna její část zemřela... její sen o tom, že se stane po boku svých přátel absolventkou Bradavic a společně s nimi založí Zodiac po ukončení bystrozorské školy. Nahradila jí ale jiná část, odhodlaná se nevzdát a za každou cenu splnit své předsevzetí a i když v cizí zemi, stát se bystrozorkou....