Kapitola třicátá sedmá - Zatčení č.2

Lory ten den zůstala na koleji a zotavovala se. Svým spolužákům řekli, že jí někdo dal lektvar zloby a když ho chtěla Lory zneutralizovat, omylem se přiotrávila. Nikdo se v tom nehrabal, a tak jim to prošlo a druhý den se už zase mohla vrátit na vyučování.

Lory vešla za doprovodu většiny šestého ročníku do Velké síně a naprosto ignorovala nenávistné pohledy od Havraspárského stolu, resp. Cho Changové. Všichni ve škole už samozřejmě věděli o tom lektvaru (Kam se hrabe internet..), ale jejich názor na Lory to vůbec nezměnilo, proč by taky mělo...

Mladá dědička se i se svým doprovodem posadila na svá místa a pustili se do snídaně. Loryiny oči zabloudily k učitelskému stolu, ale její nejmilovanější profesor u něj neseděl. Chvíli nad tím dumala, ale pak se vrátila k rozhovoru na téma...který náramek mi víc sedí k náušnicím..v podání Parvati a Levandule.

Po vydatné snídani se Lory rozhodla zajít za profesorem lektvarů a omluvit se mu. Pomalu scházela do sklepení a v duchu si připravovala omluvu. Když dorazila ke dveřím jeho kabinetu, najednou ji popadla nervozita a téměř nebyla schopná zaklepat. Nakonec se ale přinutila ke klidu, zaklepala a na vyzvání vešla.

„Dobrý den pane.“ pozdravila a zavřela dveře. Snape k ní vzhlédnul od nějáké bichle a aniž by cokoli řekl, opět sklopil zrak k řádkům. Lory váhavě přistoupila k jeho stolu a zírala mu na ruce.

„Pane přišla jsem se vám omluvit, za své chování. Je mi líto, co jsem o vás řekla, ale tak trochu jsem se neovládala, ale to mě neomlouvá, neměla jsem vás uhodit měla jsem ho kopnout do rozkroku a doufám, že moji omluvu přijmete.“ Snape nijak nereagoval. To si před ním mám kleknout a plazit se? Nebo chce pusu na usmířenou?!!!!!! Lory se na něj chvíli dívala, pak se otočila k odchodu. Najednou na sobě ucítila pohled jeho temných očí a rychle se otočila. Tak přece jen nezemřel. Chvíli si beze slova zírali do očí a ani jeden z nich nechtěl začít mluvit jako první. Lory ale tlačil čas, protože profesor Brumbál by určitě neocenil její pozdní příchod přídělem bodů pro Nebelvír.

„Nashledanou.“ vykopla ze sebe a otevřela dveře.

„Omluva se přijímá.“ ozvalo se jí ještě za zády, těsně před tím než zavřela. Lory po něm měla chuť něco hodit, ale protože po ruce měla jen 50 litrovou nádobu se slizkými tvory uvnitř, zavřela za sebou dveře a aby nějak vybila vztek, rozběhla se sprintem k učebně obrany. V duchu si ještě nadávala, ale než přišla před dveře, dostatečně se seřvala, a tak vešla úplně klidná.

Sice uřícená, ale klidná...

O tři dny později...

Vše se vrátilo k normálu, všichni se na Lory dívali skrz prsty a vyhýbali se jí jako nakažené morem, prostě pravá Bradavická idylka. Lory si jich ale nevšímala, věnovala se svým přátelům a snažila si s nimi co jak nejvíc užít, protože datum jejího přestupu do Krásnohůlek se kvapně blížil. Vše se ale změnilo jednoho dne u oběda...

Lory společně s Harrym, Ronem a Hermionou pomalu procházela mezi kolejními stoly a povídali si. V klidu se posadili na svá místa a naložili si na talíře jídlo. Začali rozebírat jejich poslední společný víkend a i když trochu smutně, rozhodli se ho pořádně užít. Budou dělat vše, co mají rádi a nakonec si udělat projížďku na druhou stranu jezera a dát si rozlučkový piknik. Když všechno dořešili a pustili se do jídla, nikdo z nich neměl tušení, že jejich plány se nikdy neuskuteční...

Dveře do Velké síně se rozletěly a dovnitř vešla Tonksová s vysokým asi třicetiletým mužem po boku, ve kterém Lory poznala onoho muže, který ji na ústředí společně s Moodym napadnul v té místnosti s knihami.

Všichni se zarazili uprostřed pohybu. „Myslíte, že jdou za Brumbálem?“ zeptala se šeptem Lory a podívala se Hermioně do očí. Ta ji ale ignorovala a očima měla upřené na dvojici bystrozorů. Najednou se její zorničky zastavily nad Lory. Mladou dědičku najednou uchopily za paže dvě ruce a donutily jí postavit se. Lory se jim vysmekla a nechápavě se na ně podívala.

„Lorean Lenutová, jste zatčena za vraždu svého bratra.“ oznámila tvrdým hlasem Tonksová. V tu ránu byl Brumbál a většina učitelů na nohou.

„Slečna Devonová riskovala svůj život, aby svého bratra zachránila, nemáte jediný důkaz, že něco takového udělala!“ zahřměl Brumbál a v očích se mu blýskalo.

„Cože? Já a zabít Jamese?“ vyklopila ze sebe Lory a zírala na Tonksovou. Oba bystrozoři ji opět popadli za ruce a začali ji tlačit k východu. „Pusťte mě!“ vykřikla Lory a jediným trhnutím se jim vysmekla. Udělala několik kroků zpátky a vyloženě na ně civěli. Oba bystrozoři na ni namířili hůlkami.

„Půjdete s námi po dobrém, nebo po zlém.“ zasyčel vysoký čaroděj.

„Lory Jamese nezabila!“ vykřikla Hermiona a s napřaženou hůlkou se postavila před svou kamarádku.

Během několika vteřin se před Lory postavili i Ron a Harry a taktéž mířili na bystrozory hůlkami. Oba bystrozoři se na ně nechápavě dívali.

„Lory nic neudělala!“ ozval se Neville a vymrštil se ze svého místa až židle za ním spadla s rachotem na zem. Postavil se do čela „ochranné skupiny“ a hůlkou namířil přímo na srdce mohutného čaroděje. Vysoký kouzelník se ušklíbl.

„Vidím, že jste syn svého otce.“ Neville zrudnul, ale stále mu mířil na srdce.

Najednou jako by všichni šesťáci dostali stejný nápad v tu samou chvíli. S obrovským rykotem se postavili před Lory a zatlačili ji nakonec dvacetičlenné skupiny. Lory rychle vytáhla hůlku a strčila ji do Ronova hábitu.

„Tahle hůlka je hodně vzácná, nesmí ji dostat, schovej ji prosím u sebe.“ požádala ho a podívala se mu do očí.

Ron přikývnul. Pak se podívala na dvě čnící postavy bystrozorů, kteří evidentně nevěděli, co mají dělat.

„Půjdu s nimi.“ řekla mocným hlasem a všichni se na ni otočili.

„Ale Lory..“ začal Neville, ale mladá dědička ho gestem zastavila. „Jsem nevinná, nemám se čeho bát.“ řekla klidně a vyrazila vstříc bystrozorům. Všichni jí uhnuli a oněměle ji sledovali. Lory k nim s ledovým klidem došla a podívala se Tonksové do očí. Byl v nich podivný chlad a také pohrdání. Lory se ještě ohlédla k učitelskému stolu a podívala se do očí Brumbálovi, pak se podívala na Hermionu.

„Postarejte se mi o Viperu, než se vrátím.“ řekla a otočila se na bystrozory.

„Vaši hůlku.“ zavrčel vysoký čaroděj.

„Mám ji na koleji.“ odvětila klidně mladá dědička a odrazila jeho pokus jí proniknout do mysli.

„Jdeme.“ ozvala se Tonksová a chytla Lory za paži.

Tentokrát se jí mladá dědička nebránila a nechala se odvést z Velké síně. Všichni se za nimi otáčeli. Když zmizeli ve Vstupní síni, zavládlo absolutní ticho.

„Má co si zasloužila.“ ozvala se Cho. V tu ránu na ni mířilo dvacet hůlek všech studentů šestého ročníku plus jedna navíc…

„Ještě jednou z té své nevymáchané pusy vypustíš něco podobného o Lory, je to poslední, co jsi řekla...“ zasyčel Draco a namířil jí na krk. Všichni na něj zírali s otevřenou pusou.

„Klid!“ zahřměl Brumbál. Všichni nebelvírští šesťáci se na něj ohlédli a jako jeden muž spustili ruce s hůlkami k tělu. Místní ředitel se sklonil k McGonagallové a něco jí pošeptal, profesorka přeměňování se postavila a odešla z Velké síně.

„Uklidněte se a schovejte hůlky.“ zavelel Brumbál a měřil si je přísným pohledem. Všichni ho bez váhání uposlechli. Brumbál si je přelétl tvrdým pohledem a pak se Snapem odešel.

„Dávej si pozor Changová..“ zasyčel ještě Draco a posadil se na své místo.

„Pojďme na kolej.“ vybídla ostatní Hermiona a zamířila k východu. Všichni jen přikývli a následovali ji do Nebelvírské věže.

„Taková hloupost! Proč by Lory zabíjela svého vlastního bratra?!“ zuřila Hermiona a málem přizabila prvňáky, kteří právě scházeli ze schodů.

„Ti na ministerstvu se museli zbláznit. Lory je možná trochu prudší, ale rozhodně by nikoho, natož svého bratra, nedokázala zabít.“ zasyčel Ron a drtil v ruce svou hůlku.

„To bylo od tebe statečné Neville, že ses postavil těm bystrozorům,“ pochválila ho Ginny a dala mu pusu.

Nebelvírský nešika se na ni usmál oplatil a v očích mu zajiskřilo. Všichni došli společně do nebelvírské společenky a začali diskutovat o Lory. Asi po hodině je přerušilo zavrzání obrazu a příchod nejmocnějšího čaroděje všech dob... Albuse Brumbála.

„Slečno Grangerová, pane Weasley, pane Pottere, pojďte se mnou.“ zavelel autoritativním hlasem. Harry, Ron a Hermiona bez mrknutí oka vyrazili k učitelskému stolu a zmizeli ve dveřích za ním.

„Co teď bude s Lory?“ zeptal se Ron a trochu vyděšeně pohlédl na mocného kouzelníka po jeho levici.

„Zavřou ji do vězení, kde počká na soud.“ odvětil s nepřirozeným klidem Brumbál.

„Ona půjde do Azkabanu?!“ vyhrkl Harry a v jeho hlasu se odrážela panika.

„Ne Harry, půjde do cely na ministerstvu. Do Azkabanu neposílají nezletilé.“ osopila se na něj Hermiona.

„Kam vlastně jdeme?“ zeptal se Harry a podíval se na Brumbála.

„Do mojí pracovny, musíme probrat vaše výpovědi...“ odvětil Brumbál a zahnul do nějaké boční chodby. Nebelvírská trojice ho následovala a než se nadáli, stáli všichni čtyři u chrličů. Harry, Ron ani Hermiona nechápali, jak se tam vlastně dostali, ale v tu chvíli jim to bylo jedno. Společně s místím ředitelem vyjeli k jeho pracovně a Brumbál prudce rozrazil dveře.

Bradavická trojice s překvapením zjistila, že v křeslech u konferenčního stolku sedí McGonagallová, Snape a Draco.

„Posaďte se.“ vyzval je Brumbál a všichni tři, stále ještě zchromlí překvapením, si sedli naproti svým profesorům.

„Vás tři předvoláme jako svědky.“ oznámil Brumbál a všech pět párů očí se na něj upřelo.

„Položím vám u soudu několik otázek a vy na ně musíte bez váhání odpovědět.“ začal vysvětlovat Brumbál.

„VY budete obhajovat Lory?“ vyhrkl Harry a překvapeně zamrkal.

„Ano Harry.“ přikývnul Brumbál a pokračoval ve výkladu.

„Takže první se budu ptát tebe Hermiono...“

O dva dny později...

Lory seděla na tvrdé kamenné desce, které oni říkali postel, nohy měla zkřížené pod sebou a zády se opírala o stěnu. Ruce měla připoutané kouzelnými řetězy ke stěnám, které se s ní pohybovaly, nemohla se ale dotknout dveří ani okna. Byla tam už zavřená tři dny a z nudy mávnutím ruky vždy nechala vykvést a pak zvadnout malou rostlinku, která vyrůstala z malé štěrbiny ve zdi. Když ji i tohle přestalo bavit, natáhla se a lehkým pohybem nad jejím květem ji nechala růst. Za chvíli už byla vysoká skoro třicet centimetrů a začala se plazit po stěnách. Lory to fascinovaně pozorovala a nechala onu zprvu miniaturní květinku, aby obrostla stěny i strop nad její postelí. Lory ji po chvíli zastavila a kochala se pohledem na své dílo.

„Hned to vypadá méně depresivněji..“ pomyslela si a usmál se.

Najednou se ozvalo cvakání zámku, Lory si ho ale nevšímala, myslela si, že je to jen další kontrola. Když se však v jejím zorném poli pohybovalo najednou nějak moc lidí, otočila se a okamžitě se vymrštila.

„Harry, Rone, Hermiono!“ vykřikla a několika skoky byla u nich. Vrhla se jim kolem krku a usmívala se. Najednou do její věznice vešel ještě jeden obyvatel Bradavic.

„Dobrý den pane.“ pozdravila s úsměvem Lory a podívala se Brumbálovi do očí.

„Vidím, že sis to tady vyzdobila.“ ušklíbla se Hermiona a pokynula k její květinové výzdobě nad postelí.

„Jo tohle… člověk by se tu ukousal nudou, tak jsem si trochu hrála.“ pokrčila rameny Lory.

„Neměla by jste kouzlit...“ podotkl Brumbál.

„No dobře.“ vydechla Lory a znovu mávla rukou. Kytka se najednou začala smršťovat a během půl minuty už to byla opět miniaturní rostlinka trčící ze zdi.

„Ty mě nepřestáváš překvapovat...“ konstatoval Ron a usmál se na svou kamarádku.

„Tak povídejte, co se děje v Bradavicích?“ zeptala se Lory a zavedla je ke své posteli. Všichni čtyři se posadili a začali jí líčit útok na Cho, hodinu jasnovidectví, ve které Trelawa předpověděla, že budou mít na oběd zapékané těstoviny a také Nevillův zdařilý pokus o vytvoření ohlušujícího lektvaru. Bavili se s Lory skoro půl hodiny, když jejich řeč sklouzla na její soud, který se měl konat už druhý den. Lory je asi dvacetkrát ujistila, že je v pohodě a že se v podstatě nemá čeho bát, protože nic neudělala. Pak už všichni čtyři museli odejít a tak se po vřelém rozloučení Lory opět ocitla sama v studené, zatuchlé kobce.

Druhý den....

V soudní síni bylo narváno - každý, co něco znamenal se chtěl zúčastnit tohoto procesu. Na svědecké lavici seděli Harry, Ron, Hermiona a Draco. Nikdo z nich nemluvil, jen zírali na dveře, kterými měla každou chvíli vejít Lory.

U jednoho stolku v rohu stála vysoká, přísně vypadající čarodějka, prošedivělé vlasy měla sepnuté do drdolu a namalované úzké obočí ještě víc podtrhovalo její ostré rysy. Plášť měla sepnutý vkusnou stříbrnou sponou a pod černým hábitem jí skvěla bílá halenka. Ve vrásčitých rukách svírala nějáké papíry a uhrančivýma očima skrytýma pod hranatými obroučkami černých brýlí těkala po místnosti. Naproti ní stál Brumbál a svýma blankytnýma očima sledoval dění kolem. Tvářil se jako obvykle naprosto klidně a nedal na sobě absolutně znát nervozitu.

Najednou se otevřely dveře a dovnitř vešla za hlasitého šuškání Lory. Po obou stranách ji drželi za ruce bystrozoři a pevně ji tiskli. Mladá dědička jistým krokem a se zvednutou hlavou kráčela ke křeslu z řetězy. Bystrozoři ji do něj usadili a kolem rukou, nohou a hrudi ji okamžitě obmotaly řetězy.

„Lady Lorean Isabelo Anastázie Eleanor Lenut Devonová, byla jste obžalována z vraždy svého nevlastního bratra Jamese Devona. Jak zní váš postoj?“ pronesl mocným hlasem nějaký obtloustlý muž v první řadě. Lory se mu bez bázně podívala do očí.

„Nevinná.“ řekla jasným hlasem. V síni to opět zašumělo.

„Jsou obhájce i žalobce připraveni?“ zahřměl opět onen muž. Brumbál se postavil.

„Ano.“ odpověděl klidně. Žalobkyně se také postavila a tvrdým hlasem pronesla do absolutního ticha:

„Ano.“

„Do zápisu uveďte, žalobce je v tomto případě Chiména Aurelie Faenisecová a obhájce Albus Wulfric Percival Brian Brumbál.“ opět to zašumělo.

„Nechť žaloba přednese úvodní řeč.“ prohlásil onen kouzelník a pokynul k přísné čarodějce. Brumbál se posadil a podíval se Lory do očí. Ta jen přikývla a usmála se na něj.

„Obžaloba chce u tohoto soudu prokázat, že slečna Lenutová chladnokrevně zavraždila svého bratra aby získala jeho dědictví po otci. Nedejte se oklamat nevinnou tvářičkou, jak jsme se před několika týdny přesvědčili, tato dívka ovládá černou magii a nebojí se ji použít ani na ministerstvu kouzel. Za tím nevinným pohledem se skrývá vražedkyně, která se nezastaví před ničím a je hrozbou pro společnost. Obžaloba bude žádat vyloučení z kouzelnické společnosti a uvěznění na dvacet let do vězení a v plnoletosti její přemístění do Azkabanu... Děkuji.“ dokončila svou řeč a vrátila se na místo. Ozval se bouřlivý potlesk. Lory po celou dobu sledovala každý její pohyb a nedala ani v nejmenším najevo, že absolutně zuří.

„Na řadě je obhajoba.“ oznámil onen tlouštík a s neuvěřitelnou úctou v očích se podíval na Brumbála. Ten se postavil a klidným krokem došel před soudce.

„Pokud se mě někdo zeptá, jestli patří Lorean Devonová mezi obvyklé studenty Bradavic, odpovím, že ne. Ale to ještě neznamená, že by byla vražedkyní. Slečna Devonová svého bratra milovala a riskovala vlastní život, aby mu pomohla. Není jediný důkaz, který by dokazoval její vinu a co se týče označení slečny Devonové jako hrozby společnosti, musím se pousmát. Myslím a doufám, že budete se mnou souhlasit, že šestnáctiletá dívka, která ani nedokončila studium a jejíž jediný prohřešek je, že se narodila s neobvyklým darem, není hrozbou pro nikoho z nás.“ ozval se poněkud slabší potlesk, ale Brumbál se tvářil jako by mu házeli růže. Mrknul na Lory a ta se na něj usmála.

„Má obžaloba nějáké svědky?“ zeptal se onen obtloustlý muž a podíval se na přísně vyhlížející čarodějku. Ta se postavila, postrčila si brýle na nose a podívala se s odporem na Lory.

„Obžaloba předvolává slečnu Cho Changovou.“ Harry, Ron, Hermiona i Draco vytřeštili oči, když viděli Cho, jak s lehkým úsměvem vplouvá na lavici svědků.

„Cho? To snad ne, Lory sice nesnáší, ale že by proti ní svědčila?“ vyhrkl Harry, který vyloženě zíral na svůj bývalý idol.

„Slečno Changová, jak by jste popsala slečnu Lenutovou?“

„Lory je velice impulzivní dívka.“ odvětila s ledovým klidem.

„Promiňte, jak impulzivní?“ zeptala se naoko překvapeně Faenisecová, ale přehrávala to.

„No hned první den ve Velké síni napadla profesora Snapea.“ špitla Cho a podívala se na Lory. Ta seděla jak kámen a jen jí zírala do očí. Ve skutečnosti po ní chtěla něco hodit.

„Stalo se v průběhu roku ještě něco podobného?“ zeptala se Faenisecová a pomalu kráčela od ní.

„No ano, před několika dny, křičela na profesora Snapea a před celou školou ho nazvala nevděčným parchantem a pak ho pěstí praštila do tváře.“

„Slečna Lenutová má zřejmě ráda originální začátky školního roku.“ ušklíbla se Faenisecová a několik lidí v publiku se zasmálo.

„Dobrá, to je vše. Děkuji slečno Changová.“ Cho přikývla a odplula na lavici obžaloby.

„Dále předvolávám lorda Severuse Snapea.“ v soudní síni to zahučelo.

„Ticho!“ okřikl je tlustý mužík a praštil paličkou do stolu. Když se všichni uklidnili, vyvlál ze stínu Snape. Posadil se na svědeckou lavici a probodával žalobkyni ledovým pohledem.

„Lorde Snape, je to, co právě řekla slečna Changová pravda?“

„Ano to je.“ zasyčel ledově až žalobkyně odstoupila.

„Jak by jste hodnotil slečnu Lenutovou jako žačku?“ zeptala se Faenisecová a protože nedokázala vydržet jeho pohled, odvrátila se od něj.

„Slečna Devonová je velice schopná v přípravě lektvarů, pokud myslíte tohle.“ Lory se na něj překvapeně podívala.

„Spíš jsem měla na mysli, jestli je trpělivá a pečlivá.“

„Ano, to je. V mých hodinách se chová téměř vzorně. Jen se občas stane nějaká nehoda.“

„Jakou nehodu máte na mysli?“

„Třeba, že místo tří přidá čtyři, nebo její kořen není správně nakrájený.“ ušklíbl se Snape.

„To je vše, můžete jít.“ zavrčela Faenisecová a obrátila se k soudu.

„Nemám žádné další svědky.“ zasyčela a posadila se na místa. Tlustý mužík se podíval na Brumbála, který už stál.

„Obhajoba předvolává Hermionu Grangerovou.“ řekl jasným hlasem. Hermiona se zhluboka nadechla a s povzbudivými úsměvy od Harryho a Rona zamířila na svědeckou stolici.

„Slečno Grangerová, slečna Changová zde zmínila dva incidenty, mohla by jste k tomu něco říct?“ Hermiona se nadechla a spustila:

„To, co říkala Cho, je pravda. Lory skutečně napadla profesora Snapea, hned první den, kdy nastupovala, ale zapomněla už podotknout, že se Lory jen bránila. Profesor Snape ji v domnění, že je to mudla honil po škole. Neměla u sebe hůlku, a tak musela profesora Snapea nějak zastavit, a protože dělá Kafudo, dokázala mu hůlku vykopnout z ruky.“ řekla klidným a pevným hlasem.

„A co ten druhý incident, co se odehrál před několik dny?“ ptal se dál Brumbál.

„Lory se v tu chvíli neovládala, popletla si lahvičky a napila se lektvaru zloby, a tak vlastně ani nevěděla, co dělá.“ řekla Hermiona a tázavě se podívala svému řediteli do očí. Ten téměř neznatelně přikývnul.

„A jak by jste vy popsala slečnu Devonovou, znáte ji přece lépe než slečna Changová...“

„Lory je sice trochu impulzivní, ale jinak je to správná holka, která vám vždycky pomůže, když jste v nouzi a můžete se na ni spolehnout. Nebojí se nasadit vlastní krk pro své přátele a nikdy nejedná bez rozmyslu. Prostě jako každý z Nebelvíru.“ usmála se Hermiona a v jejím podání to vypadalo přesvědčivě.

„Děkuji slečno Grangerová.“ řekl Brumbál a mrkl na studentku své školy.

„Obhajoba předvolává pana Harryho Pottera.“ zahřměl Brumbál. Mezi diváky to opět zašumělo. Harry se postavil a sebevědomým krokem došel na místo.

„Pane Pottere, viděl jste někdy slečnu Devonovou používat ve škole černou magii?“

„Ne, do zatčení profesora Snapea jsme nevěděli, že je Lory Lenutová a nikdy nám nedala ani záminku, abychom si to mysleli.“

„Pamatujete si na ten loňský incident, kdy byla napadena Mozkomorem?“ zeptal se Brumbál a posunul si brýle na nose.

„Ano, Lory, tedy slečna Devonová, byla právě běhat, když ji u lesa napadnul Mozkomor. Vycházel jsem právě ze školy, když jsem viděl, jak Lory padá k zemi. Rozběhl jsem se jí na pomoc, ale než jsem se k ní dostal, byla v bezvědomí.“

„Není pravda, že slečna Devonová dokáže tato stvoření ovládat?“

„Ano pane.“ přikývl Harry.

„A využila tehdy svou moc, i když věděla, jak na ní Mozkomoři působí?“

„Ne pane.“

„Děkuji.“ přikývl slavný ředitel Bradavic. Harry se vrátil na lavici s úlevný výrazem ve tváři.

„Dále předvolávám pana Draca Malfoye.“ Mladý Zmijozel se postavil a s nenucenou elegancí došel na svědeckou lavici.

„Pane Malfoyi, vy jste se slečnou Devonovou měl jistý incident. Mohl by jste nám o něm něco říct?“

„No strhnul jsem Lory před celou školou hábit a halenku. Takže zůstala stát ve Velké síni jen…“ ušklíbl se Draco.

Ozval se smích, ale po krátkém zaklepání se zase všichni utišili.

„Co udělala slečna Devonová poté?“

„Dala mi facku.“ přiznal Draco a podíval se na Lory. Ta se usmívala a v očích jí hrály jiskřičky.

„Co se stalo toho dne večer?“

„Lory cvičila u jezera a já, popadl mě vztek za to, jak mě ponížila a chtěl jsem se jí pomstít.. Chtěl jsem ji podržet nad útesem, jenže se mi vysmekla a spadla do jezera.“ V publiku to zašumělo.

„Co se stalo potom?“

„Zpanikařil jsem, vrátil se do hradu a doufal, že se jí nic nestalo. Pak druhý den přinesl profesor Snape Lory. Byla celá promáčená, něco ji požahalo a měla horečku. Druhý den ráno jste nám řekl, že zemřela. Pak se ale najednou objevila, živá a skoro vůbec na ní nebylo poznat, že se něco stalo.“

„Kde jste byl, když se slečna Devonová „vrátila?“

„U vás v pracovně, profesor Snape přišel na to, že jsem to udělal já a trval na tom, že mám být vyloučen a poslán před soud. Pak k vám přišla Lory a nějak vás přesvědčila, že si zasloužím druhou šanci.“ uzavřel to Draco.

„Takže slečna Devonová, chladnokrevná vražedkyně, jak tvrdí žaloba, nás přesvědčila, abychom dali druhou šanci někomu, kdo jí málem zabil...“

„Ano pane, bylo to od ní šlechetné.“ řekl Draco a sklopil hlavu.

„To je vše. Posaďte se pane Malfoyi.“

„Obžaloba předvolává pana Ronalda Weaslyho.“

„Pane Weasley, jaký máte vztah ke slečně Devonové?“

„Je to má nejlepší kamarádka. Patří do naší party.“ odvětil Ron.

„Proč jste se s ní začali bavit a vzali ji mezi sebe?“

„Protože to je nebojácná holka, která je každým coulem Nebelvírská. Má ryzí srdce, je odvážná a trochu horkokrevná, vždy jde svou cestou a dokáže brát život s nadhledem.“

„Takže i potom, co vystoupila jako Lenutová jste se s ní nepřestali bavit?“

„Ne, co záleží na tom, jak se jmenuje, hlavní je, že je to super holka. Mě nezáleží na původu a myslím si, že komu ano, měl by si zajít ke svatému Mungovi, mají tam oddělení pro psychicky narušené.“ ozva se smích a občas i potlesk.

„Jak se zachovali její spolužáci, resp. studenti Bradavic, když se dozvěděli, že je Lorean Lenutová?“

„Většina školy ji odsoudila a začala ji nenávidět...“ řekl Ron a podíval se na Cho. „…ale naše třída se postavila za ni a nedala na ni dopustit.“

„Děkuji vám pane Weasley, můžete si sednout.“

„Obhajoba nemá žádné další svědky...“

„Dobrá, křížový výslech se bude konat za dvacet minut.

Líčení je tímto přerušeno.“ řekl mužík a praštil kladívkem do stolu. Lory opět odvedli a všichni začali hlasitě diskutovat.

O dvacet minut později...

Lory opět posadili do křesla s pouty a soudci se vrátili.

„Soudní přelíčení pokračuje.“ KLEP. Obhajoba povolává lorda Severuse Snapea.“ Profesor lektvarů se postavil a svým typickým vznášecím krokem se vrátil na lavici svědků.

„Profesore Snape, kde jste byl, když byl pan Devon napaden?“

„Právě jsem měl hodinu s pátými ročníky Nebelvíru a Zmijozelu.“

„Stalo se v té hodině něco neočekávaného?“

„Ano, slečna Devonová se asi v polovině zvedla, něco zamumlala a vyběhla z učebny.“ odvětil kamenně vypadající Snape.

„Co jste udělal?“

„Vyběhl jsem za ní, ale když jsem ji dostihl, proklouzla mi a vyběhla ze školy.“

„Kde se poté slečna Devonová objevila?“

„Poslala nám sovu z nemocnice svatého Munga, a tak jste mě pro ni poslal. Našel jsem ji, jak sedí na chodbě před operačním sálem. Chtěl jsem ji odvést, ale odmítala se hnout do doby, kdy její bratr bude mimo nebezpečí.“

„Jak dlouho tam seděla?“

„Bez mála čtrnáct hodin.“

„Děkuji, to je vše. Svědek je váš.“

„Žaloba nemá žádné otázky.“

„Dobrá, obhajoba předvolává Lorean Devonovou.“ Lory se podívala Brumbálovi do očí.

„Slečno Devonová, proč jste utekla z hodiny profesora Snapea?“

„Protože mého bratra napadli.“

„Jak jste to ale mohla vědět?“

„James mi dal k Vánocům přívěšek z bílého nuronu a druhou část měl on. Když ho napadli, moje část se rozpálila, a já jsem se mu okamžitě rozběhla na pomoc.“

„A jak jste se k němu dostala?“

„Jednoduše, ten přívěšek je i univerzální přenášedlo, stačilo se ho dotknout, vyslovit správnou formuli a samo mě to přeneslo k Jamesovi.“

„Co se dělo, když jste přistála?“

„Uviděla jsem dva muže ve Smrtijedských maskách, jak míří na Jamese, který ležel na zemi. V okamžiku jsem se rozhodla a zaútočila jsem na ně. Nečekali útok, a tak jsem jednoho dokázala odrazit a ten druhý se přemístil.

Vrhla jsem se k Jamesovi a přenesla nás do nemocnice svatého Munga. Pak jsem tam zůstala, dokud pro mě nepřišel profesor Snape.“

„Byla jste finančně zajištěná, mám tím na mysli, jestli jste disponovala nějakými jinými penězi, než ty, co jste dostávala od bratra?“

„Veškeré peníze na mé studium jsem brala z peněz mých rodičů, které mi odkázali a mám je uschované u Gringottových. Něco kolem sto tisíce galeonů.“

„Vlastníte nějaký jiný majetek?“ zeptal se Brumbál.

„Patří mi panství v severním Skotsku a všechny přilehlé pozemky.“

„Na kolik se cena tohoto majetku odhaduje?“

„Dvacet miliónů liber, jinak necelých devatenáct a půl miliónu galeonů. Pak ještě patří mému rodu několik firem a společností, jejichž cena se pohybuje řádově v miliónech galeonů.“

Nastalo absolutní ticho Harry, Hermiona a hlavně Ron na ni zírali, jako by spadla z hodně velké výšky.

„A co jste čekali? Je to přece Lenutová!“ ozval se Draco.

„Proti ní jste i vy socky, že?“ ušklíbl se Ron. Draco zrudnul vzteky.

„Zrovna ty máš co říkat Weasley.“ odfrkl si mladý šlechtic.

„Co jste zdědila, když váš brat zemřel?“

„Dům a trezor u Gringottových asi s dvaceti tisíci galeonů.“ odvětila Lory.

„Takže pro vás ty peníze nehrály velkou roli, že?“

„Ne, to opravdu ne,“ přisvědčila Lory.

„To je vše, děkuji.“ usmál se Brumbál a mrkl na ni.

„Svědkyně je vaše.“

„Slečno Lenutová...“

„Promiňte madam, ale pokud jste si toho nevšimla, tak jste jediná, která mě oslovuje Lenutová. Prosím, říkejte mi Devonová.“

„Dobrá slečno Devonová, takže my vám máme věřit, že tento váš přívěšek je z bílého nuronu a ještě je to univerzální přenášedlo?“

„Ano madam, to je pravda. Tato přenášedla jsou velice vzácná, nyní jich existuje jen deset. Čtyři vlastní moje rodina, resp. já.“

„Mohla by jste nám to nějak dokázat?“

„Když mě rozvážete, tak ano.“

„Žádám soud, aby na chvíli propustil svědkyni.“ obrátila se na Popletala Faenisecová.

„Nechť se tak stane.“ přikývl ministr kouzel. Lory se postavila a trochu se protáhla.

„Mohla by jste nám to ukázat?“ ozvala se netrpělivá žalobkyně.

„Ale ovšem...“ usmála se Lory. Popadla svůj přívěšek, zavřela oči a soustředila se.

„Porta!“ vykřikla a zmizela.

Najednou se Lory vrátila a na ruce jí seděl Fawkes. „Stačí vám to jako důkaz? Tento fénix patří profesoru Brumbálovi a před chvíli byl v jeho pracovně.“ Všichni na ni zírali jako na zjevení.

„Okamžitě odevzdejte ten přívěšek!“ křikla na ni Faenisecová.

„Ano odevzdám ho, ale jedině profesoru Brumbálovi.“ řekla Lory a dala malého žraloka svému řediteli do dlaně a podívala se mu do očí. Pak se posadila do židle a nechala se spoutat. Brumbál si ho zastrčil do kapsy a usmál se.

„Máte ještě nějáké otázky?“ zeptal se mile ředitel Bradavic.

„Ano jistě..“ koktala uzemněná žalobkyně.

„Takže když jste se dostala ke svému bratrovi, porazila jste dva hotové kouzelníky a sama vyvázla bez škrábnutí?“

„Myslím, že to, že jsem přišla o bratra je dost velký škrábanec,“ zavrčela Lory.

„Jak ale máme vědět, že jste se ke svému nepřenesla, nezaútočila na něj a zranila ho tak, aby zemřel až za několik hodin a tohle vše kolem toho byla jen komedie?“

„Kde máte nějaký důkaz, že jsem to udělala?“

„Když jste dokázala porazit dva čaroděje, proč by jste nedokázala jednoho, svého bratra, který od vás nečekal útok a bez bázně vás nechal k sobě přiblížit? Bylo by přece tak snadné...“

„Ne! Já bych Jamesovi nikdy neublížila! Proč bych to proboha dělala, byl to můj bratr!“

„Nevlastní bratr, znala jste ho jen pět let.“ podotkla přísná čarodějka.

„Znám ho od svým pěti, kdy mě začala trénovat.“ odsekla Lory.

„V čem vás trénoval?“

„V Kafudo.“

„Co je to Kafudo?“

„Bojový sport, jeden z nejtvrdších na světě. Jsem díky jeho tréninku dvojnásobná mistryně Velké Británie.“

„A mohla by jste nám něco ukázat?“ ušklíbla se Lory.

„Myslím, že radši ne. Je to dost náročné a nebezpečné. Velice nerada bych vám ublížila.“ ušklíbla se Lory a bylo na ní vidět, že by z ní nejradši udělala deset malých.

„Takže vy jste perfektně vycvičená, mohla jste tedy svého bratra zabít, že?“

„Ano, ale neudělala jsem to.“

„S vašimi schopnostmi by jste ho dokázala v nestřeženém okamžiku klidně zranit nebo i zabít... Vy jste se k němu připlížila, zákeřně ho napadla a pak jste předstírala, že se ho snažíte zachránit. Jste jen obyčejná vražedkyně!“

„Ne madam, už jsem řekla jak to bylo a za tím si stojím. Pokud proti mému tvrzení máte nějaký důkaz, tak mi ho ukažte!“

„Udělala jste jednu chybu, při vašem útoku vás totiž někdo viděl. Obžaloba předvolává Kimiana Lurfrika.“ Ze stínu vyšel sympatický asi pětatřicetiletý čaroděj a v zelených očích se mu odrážel klid a jistota.

„Pane Lurfriku, popište nám, co jste viděl.“

„Ta dívka, co tam sedí napadla pana Devona. Udeřila ho do žeber a pak nějakým kouzlem srazila k zemi. Pak se chytla toho přívěšku, co měla na krku a přenesla se pryč.“

„Děkuji, to je vše.“ přikývla Faenisecová a posadila se na své místo.

„Pane Lurfriku, znáte pana Devona nebo slečnu Devonovou?“ zeptal se Brumbál a podíval se mu do očí.

„Osobně ne, ale bydlí o dvě ulice dál.“ odvětil relativně klidným hlasem a prohrábl si své prořídlé vlasy.

„Kde přesně se stalo, to, co nám tady popisujete?“

„Na jejich zahradě před domem.“

„Před domem?“ zopakoval Brumbál. „To mi chcete říct, že slečna Devonová, která si tu údajnou vraždu musela pečlivě naplánovat, zabila svého bratra přímo na ulici?“ Lurfrik znervózněl a trochu se ošil.

„Ano pane, zřejmě neměla na vybranou…“ dostal ze sebe.

„A proč ne, když to byl její bratr a bezmezně jí důvěřoval, tak proč by za ní dejme tomu, nešel třeba do domu?“ dorážel na něj.

„To netuším.“

„Byl tam s vámi ten den ještě někdo?“ zeptal se klidným hlasem ředitel Bradavic.

„Ne pane.“

„V kolik hodin to asi bylo?“

„Hmm… mohlo tak být deset, možná půl jedenácté?“ pokrčil rameny Lurfrik.

„A nebyl tam v té době opravován vedlejší dům a na pracovišti bylo nejméně deset mudlů?“ ušklíbl se ředitel Bradavic.

„Tehdy se opravdu opravoval dům, ale dům Devonových je chráněn proti úniku kouzel. Takže mudlové viděli, jak tam slečna Devonová třeba okopává záhonky.“ Ozvalo se několik uchichnutí.

„A jak tohle víte, vždyť je neznáte osobně?“

„Pracuji v oboru ukrývání věcí a sám jsem ten dům před lety zabezpečoval.“

„Potom tedy určitě víte, že když se na tom pozemku stane nějaký závažný trestný čin, okamžitě se tam přemístí bystrozoři.“

„Samozřejmě.“

„Ale podle tohoto výkazu, není evidován na ten den žádný poplach do této oblasti Londýna.“

„Ale ale..“

„Nemám další otázky,“ předhonil ho Brumbál a položil výpis na důkazní lavici.

„Máte ještě nějáké svědky?“ zeptal se chladně jeden úředník.

„Ne.“ odvětil klidně Brumbál.

„A obžaloba?“

„Ne pane.“

„Nyní se sejde rada a rozhodne o rozsudku. Všichni zůstaňte na svých místech.“

O hodinu a půl později...

Soudci se vrátili a v jejich tvářích nebylo znatelné, jak se rozhodli.

„Obžalovaná lady Lorean Lenut Devonová, povstaňte.“ Lory se postavila.

„Byla jste obžalována z vraždy svého bratra a tento soudní dvůr vás shledal vinnou v plném rozsahu obžaloby. Tímto jste vyloučena z kouzelnického společenství a po dobu deseti let vám bude odebrána svoboda.“

„To ne, ona to neudělala! Je nevinná!“ vykřikl Harry a chtěl se vrhnout k Lory. Brumbál ho však zadržel. Lory s naprostým klidem seděla připoutána na židli a usmívala se.

„Myslím, že vaše rozhodnutí není správné a do doby, dokud ho nezměníte, budu vás muset opustit.“ řekla klidně a zavřela oči v soustředění. Pouta najednou povolila a Lory byla svobodná. Narovnala se a zamířila k východu.

„Zastavte ji!“ křikl Popletal. Lory stále klidným krokem šla ke dveřím. Proti ní se postavilo deset kouzelníků.

„Nechci použít násilí, ale pokud mě nepustíte, nebudu váhat.“ Nikdo se ani nehnul. „Paličatí mezci…“ Lory zvedla ruce, něco zamumlala a prudce před sebe natáhla ruce. Kouzelníky to najednou uvěznilo ve velkých bublinách. Lory je dalším mávnutím odsunula na bok aby mohla projít. Když došla ke dveřím, otočila se na své přátele a usmála se. Pak se otočila k odchodu.

„Mimochodem, ty bubliny za půl hodiny samy zmizí. Jo a ještě...“ zamávala kolem sebe rukama a kolem všech východů v soudní síni se vytvořila ohnivá stěna.

„Tohle taky zmizí za půl hodiny. Nesnažte se to zničit, jen si ublížíte.“ řekla klidně a vyklouzla ven. Když se za ní zavřely dveře i hlavní východ vzplál. Popletal najednou vystřelil a zatáhnul za nějakou páku. Ozval se pronikavý zvuk sirény a rachot.

„Co se děje?“ vyhrkl Ron a zíral na strop.

„Ministerstvo se neprodyšně uzavírá, ale nemyslím, že by to pomohlo.“ ušklíbl se a převrátil kapsu, kam si před chvílí dal Loryin přívěšek, ale tak aby to viděli jen oni.

„Kam asi šla?“ zeptal se Harry.

„Do Bradavic pro hůlku a věci, pak někam pryč.“ ozval se Ron.

„Vidím, že jsi od ní leccos pochytil...“ usmál se Brumbál. Ron se pousmál a zadíval se do prázdna.

Poté, co bariéry zmizely, vydali se všichni obyvatelé Bradavic na cestu zpět. Nikdo z nich neřekl ani slovo, nepotřebovali to.. rozuměli si i bez nich. Když se společně s Brumbálem přenesli do jeho pracovny, tvářili se všichni jako po funuse.

„Dobrou noc pane.“ hlesla Hermiona a otevřela dveře jeho pracovny. Všichni tři se doploužili na kolej a když jim Buclatá dáma otevřela, jejich nálada klesla ještě níž.

Všude byly balónky a nad společenskou místností se vznášel obrovský nápis VÍTEJ ZPÁTKY TRENÉRKO!“ Všichni se od nich začali dožadovat informací. Když jim všechno vypověděli, nastalo absolutní ticho.

„Takže oni ji odsoudili? Ale jak je to možné?“ vydechla Parvati a tupě hleděla do prázdna.

„Je Lenutová, vůbec nešlo o to, jestli to udělala nebo ne. Ministerstvo se jí prostě chce zbavit. Bojí se jí,“zavrčela Hermiona.

Najednou se odněkud vynořila profesorka McGonagallová.

„Jděte si všichni okamžitě lehnout, je pozdě!“ okřikla je a z jejího nasupeného pohledu bylo jasné, že kdokoli zůstane v místnosti déle než sedm vteřin, přemění se v kočku a vyškrábe mu oči. Všichni se vysoukali do svých ložnic a zalezli do postelí, tedy většina....

Hermiona zavřela dveře od její společné ložnice s Parvati a Levandulí a posadila se na postel. Koutkem oka zahlédla, jak se něco kutálí po polštáři a okamžitě se na to ohlédla. Byl to svitek pergamenu převázaný úhlednou rudou mašlí. Hermiona ho rychle otevřela a prolétla si jeho obsah. Okamžitě byla na nohou a aniž by něco řekla, vyrazila z pokoje a druhou světelnou rychlostí vyběhla ke klučičím ložnicím.

„Harry, Rone!“ vykřikla a rozrazila dveře do jejich ložnice.

„Hermiono!“ vykřikli unisono.

„Lory napsala!“ vyhrkli najednou a všichni v ruce třímali ten samý pergamen.

„Co vám píše?“

„Že se ji nemáme snažit zkontaktovat a v žádném případě ji hledat. Ozve se nám prý sama. Taky že mi předává vedení Kafuda a máš dát do držky Cho. Pak tam bylo ještě tohle.“ řekl Harry a vyndal další svitek s nápisem Albus Brumbál.

„Zaneseme mu to hned.“ rozhodla Hermiona.

„Cože? Viděla jsi McGonagallovou, zabije nás, když na to přijde!“ vyjekl Ron.

„Tohle je důležité.“ osopila se na něj Hermiona a otočila se k východu. Harry jen pokrčil rameny a následoval svou kamarádku. Ron něco zavrčel a nakonec se vydal za nimi. Během necelých deseti minut se dostali k chrličům.

„Kokosové ropuchy.“ řekl rozhodně Harry a chrlič odskočil. Společně všichni tři vyjeli nahoru. Hermiona energicky zabušila na dveře a po klidném vyzvání ke vstupu dovnitř vyloženě vpadla. Po prvním kroku se ale zarazila. V Brumbálově pracovně totiž seděl Snape, McGonagallová, Tonksová, Fletcher a samozřejmě její ředitel.

„Přejete si?“ zeptal se klidně když vešli i Harry a Ron. Oba se taktéž zarazili a vyloženě na přítomné zírali.

„Lory nám pro vás nechala vzkaz.“ vyklopila ze sebe Hermiona a trochu omámeně podala svitek místnímu řediteli. Ten si ho rychle prolétl a usmál se.

„Tak my zase půjdem.“ hlesl Ron a odtáhl své spolužáky pryč. Jakmile se chrlič za nimi vrátil na své místo, věnovali si naprosto nechápavé pohledy a aniž by řekli slovo, vyrazili na kolej...

Ředitel slavné školy čar a kouzel stočil pergamen a podíval se na svou návštěvu. „Lorean nabízí své služby Fénixovu řádu.“ řekl klidně a posunul si brýle na nose.

„Je příliš mladá, do řádu nepatří žádni nezletilí kouzelníci.“ ozval se Mundungus.

„Viděl jste, co udělala v soudní síni? Podle mě by se nám mohla hodit.“ namítla Tonksová.

„Myslím, že bychom v jejím případě mohli udělat výjimku.“ usoudil Brumbál a hodil pergamen do ohně.

„Přece jen, ona není jako ostatní...“