Kapitola třicátá šestá - Popletené lahvičky

Profesorka McGonagallová seděla ve svém oblíbeném houpacím křesle a popíjela heřmánkový čaj. V klidu si užívala volna a upřeně zírala do plamenů. Najednou se ozvalo zaklepání. „Dále.“ řekla automaticky a odložila šálek na stůl. Mohutné dveře jejího kabinetu se otevřely a dovnitř vešla nejprobíranější dívka školy - Lorean Devonová.

„Dobrý den.“ pozdravila slušně a zavřela za sebou dveře.

„Dobrý.“ odvětila profesorka přeměňování a přeměřila si Lory tvrdým pohledem.

„Paní profesorko, potřebovala bych s vámi mluvit.“ vydechla Lory a podívala se jí do očí.

„Tak se posaďte.“ vybídla ji ředitelka Nebelvíru a sama se posadila za stůl. Lory zaujala své místo naproti ní a chvíli upřeně zírala na její brk. Pak se zhluboka nadechla a začala:

„Paní profesorko rozhodla jsem se, že přestoupím na jinou školu.“ oznámila tichým, ale pevným hlasem. Profesorka McGonagallová zvážněla a podívala se Lory do očí.

„Mohu znát důvod?“ zeptala se přísně.

„Není to kvůli mým spolužákům nebo tak, je to tu skvělé, ale jak víte, chtěla a chci se stát bystrozorkou, k tomu ale potřebuju studovat lektvary. Profesor Snape mě nepřijal do semináře, a tak jsem se rozhodla odejít.“ odvětila Lory a stále se dívala své profesorce do očí.

„To přece není důvod slečno Devonová.“ namítla ředitelka Nebelvíru a posunula si brýle ne nose.

„Promluvím s profesorem Snapem a určitě se nějak..“

„Ne.“ zarazila ji trochu rázněji než chtěla. Profesorka McGonagallová se na ni pohoršeně podívala.

„Promiňte madam.“ hlesla Lory. „Nechci aby jste ho přemlouvala, když je přesvědčený, že nejsem dost dobrá, tak se mu nechci vnucovat. Už jsem se rozhodla.“ řekla sebejistým tónem.

„Myslím, že to není nutné. Existuje přece spousta dalších povolání, která by se vám mohla líbit...“

„Ne madam, já chci být jen bystrozorem, ničím jiným a udělám pro to všechno.“ odpálkovala ji Lory. „Podala jsem si přihlášku do Krásnohůlské akademie a madame Maxime mě přijala. Prvního října nastupuji.“ hlesla a zadívala se do plamenů.

„Ale proč až do Krásnohůlek, v Anglii je ještě několik škol, které vám mohou poskytnout potřebné vzdělání aby jste se mohla ucházet o bystrozorské povolání.“ namítla profesorka McGonagallová.

„S mým příjmením by mě nikam nevzali a to je vlastně další důvod proč odejít. Celá škola ze mě má strach, nebo mě nesnáší, tedy kromě naší třídy.“ povzdechla si Lory. „Bude lepší když odejdu.“

„Dobrá, pokud vás už nemůžu nijak přesvědčit, zítra ráno to oznámím profesoru Brumbálovi.“ Lory přikývla a postavila se.

„Děkuji madam.“ řekla a otočila se ke dveřím.

„Naschle.“ špitla a zavřela za sebou dveře. Profesorka McGonagallová se opět chopila svého šálku a přiložila si ho k ústům. Její modré oči se zahleděly do plamenů a mistryně přeměňování se ponořila do svých myšlenek.

Lory rychlým krokem procházela chodbami, srdce jí rychle bilo a trhaně dýchala. Měla pocit, jako by právě něco uvnitř ní zemřelo a v hlavě jí proudila spousta myšlenek. Po chvíli ucítila tepavou bolest ve spánku a rozhodla se zajít si na své oblíbené místo k přemýšlení - astronomickou věž. Rychle stoupala po schodech nahoru a všechny její myšlenky se upínaly k oné věži.

Pomalu ani nevnímala okolí, jen dál stoupala výš a výš.

Celá uřícená otevřela dveře a rychle je za sebou zase zabouchla. Po zátylku jí stékal pot a hruď se rychle zvedala, jak její tělo prahlo po kyslíku. Pevně zavřela oči a zády se opřela o dveře. Plně se soustředila a po chvíli se jí podařilo trochu uklidnit, odlepila se od dveří a pomalu došla k místu, kde chyběla střecha. Rukou přejela po jednom dalekohledu a usmála se. Byl to právě ten dalekohled kterým loni málem přizabila Deana. Chvíli si ještě hrála s jeho konstrukcí, pak udělala krok vpřed a zastavila se u kamenné zídky asi metr vysoké i půl metru široké. Lehce se vyhoupla a posadila se na samotný okraj. Rukama obemkla své koleno a zahleděla se na zapadající slunce, které se ztrácelo na obzoru. Teplý večerní vánek si pohrával s jejími vlasy a hladil ji po tváři, téměř konejšivě.

Lory se podívala dolů, bylo pod ní třicet metrů prázdna, děsivé nicoty, do který když jste se ponořili, odnesla vás do náruče smrti. Mladá dědička se opřela o zeď za sebou a zahleděla se do prázdna. Hlavou jí vířila spousta myšlenek, o jejím dalším osudu a také o její minulosti, zdálo se jí to jak včera, když jí a jejímu týmu celá škola tleskala na akademii a teď ji přinejmenším polovina nesnáší. Cítila se tak sama a prázdná, po tváři jí začala stékat slzy, ale Lory je neutřela, nechala je, aby spadaly do oné hlubiny pod ní. Oči měla upřené na zapadající slunce a snažila se utřídit si své myšlenky, pocity a sny...

Sama ani nevěděla, jak dlouho tam sedí, když ale začala vnímat realitu, byla už noc a nad hlavou jí zářily tisíce hvězd. Její blankytné oči vzhlédly k hvězdám a chvíli se rozhlížely po noční obloze.

Najednou se ozvalo zavrzání dveří, ale Lory se ani nehla, jen dál zírala kamsi do nekonečných hlubin vesmíru.

„Lory?“ ozval se čísi šepot u jejího ucha. Mladá dědička se ohlédla a podívala se od tváře své nejlepší přítelkyně.

„Hermiono? Co tady děláš?“ zeptala se klidně.

„Hledáme tě, na večeři se s neukázala, tak jsem o tebe měli strach.“ ozvalo se ze stínu, ze kterého po chvíli vystoupil Ron a Harry. Lory se na ně smutně usmála.

„Dneska jsem byla za McGonagallovou a řekla jsem jí, že odcházím. Potřebovala jsem si utřídit myšlenky.“ vydechla a podívala se na nádherný měsíc.

Harry, Ron a Hermiona se posadili na římsu a starostlivě se podívali na svou kamarádku.

„Ty hvězdy jsou dneska úchvatné.“ vydechla Lory a všichni tři její přátelé se podívali na hvězdnou oblohu.

k„I když jsem je nikdy nedokázala rozpoznat, která je která, vždycky jsem je milovala.“

Její přátelé mlčeli, rozuměli si i beze slov.

„Škoda, že je to jenom iluze.“ povzdechla si Lory a ucítila na sobě pohledy svých přátel. „Některé z těch hvězd možná vyhasly před tisíci lety, ale jejich světlo k nám stále dopadá, takže je můžeme vidět.“ řekla zasněně a zadívala se na jedinou hvězdu, kterou poznala vždy - Severku, nejasnější hvězdu severu.

Všichni čtyři se zahleděli na oblohu a mlčky pozorovali tu nádheru. Najednou se ozvala Hermiona.

„Měli bychom jít, večerka byla před hodinou.“ zašeptala a postavila se. Lory seskočila z římsy a usmála se na své přátele.

„Pojďme.“ vydechla a společně se svými přáteli opustila astronomickou věž.

Druhý den si Lory zavolal Brumbál a po dlouhém rozhovoru souhlasil s jejím přestupem. Krátce poté odcestoval se svou zástupkyní na sympózium o bílé magii v Paříži.

Lory se s trhnutím probudila a posadila se na posteli.

Bylo půl páté ráno. Celé tělo měla pokryté ledovým potem a mírně se třásla. Opět se jí zdála její nejhorší noční můra. Poslepu zašmátrala v nočním stolku a kopla do sebe lektvar proti zlým snům, tedy myslela si, že je to on…

Ten den u snídaně…

„Slyšeli jste to? Brumbál s McGonagallovou odjeli a ředitelem je Snape!“ ozývalo se šuškání celou Velkou síní. „Takže ten parchant teď bude mít školu na povel? Ten Brumbál se musel zbláznit!“ vyhrkl Ron a na uklidnění si dal další porci vaječiny.

„Začínám pochybovat o psychickém zdraví zdejšího vedení.“ prohlásila Lory a nechápavě potřásla hlavou.

„Co je rychlejší, arsenik nebo strychnin?“ zeptal se nepřítomně Harry.

„Myslím, že strychnin.“ zauvažovala Lory a ukousla toastu.

„No tak, zas tak strašné to nebude.“ chlácholila je věčně optimistická Hermiona.

„Máš pravdu, bude to ještě horší.“ ušklíbl se Harry a utřel si ruce do ubrousku. Ostatní už taky dojedli, a tak se vydali na pomalou a bolestivou smrt, tedy na hodinu lektvarů.

Ve sklepní učebně bylo vždy o několik stupňů méně než nahoře v hradu a vládla tady depresivní ponurá atmosféra. Zatuchlý vzduch a výpary z kotlíků způsobovaly, že se hůř dýchalo a po navrácení do normálního prostředí vás pálily oči.

Harry, Ron, Hermiona a Lory si sedli na svá obvyklá místa a s nechutí čekali na příchod ředitele Zmijozelu a nyní i Bradavic. Zakrátko se rozlétly dveře a dovnitř vevlál všemi zbožňovaný profesor lektvarů. Škodolibě se usmíval a přejížděl své studenty zpražujícím pohledem. Mávnutím hůlky nechal na tabuli objevit postup a otočil se ke třídě. Jeho černý plášť za ním opsal elegantní křivku a ještě chvíli se za ním houpal.

„Dnes budeme připravovat lektvar totálního znehybnění, variantu na kouzlo Petrifikus totalus. Chci vás všechny předem upozornit, že je to velice náročný lektvar, a proto nepředpokládám, že by ho většina z vás zvládla.“ zasyčel a významně se podíval na Nevilla, který se rozklepal jak osika. Všichni se chopili svých kotlíků a začali pracovat. Po patnácti minutách přerušil posvátný klid výbuch.

„Pane Longbottome, do konce svého života nepochopím, jak mohli někoho jako jste vy přijmout na tuhle školu!!!“ zařval po vyděšeném Nevillovi Snape a vrhl se ke kotlíku, respektive toho, co z něj zbylo. Vytasil hůlku a na chvíli byl v pokušení ji použít na Nevilla, ale překonal se a odstranil kotlík ze stolu.

Neville byl buď tak vyděšený, že se nemohl hnout, nebo poprvé za svůj život udělal fungující lektvar. K neskonalému překvapení ostatních to byla ta druhá možnost. Snape zamával hůlkou a Neville se rozklepal.

„Gratuluji pane Longbottome, když pomineme, že jste zdevastoval půlku učebny, ohrozil všechny své spolužáky a málem se zabil, tak jste vytvořil správný lektvar.“ konstatoval ironicky Snape a hledal původ toho výbuchu, protože obsah kotlíku to nebyl. Pak jeho pohled padl na hořák. Něco na něm bylo přilepené.

Koncem hůlky to vyšmátral a prohlédl si to. Byla to kořen bouchavce, jedna z přísad. „Jste naprosto neschopný!“ zavrčel a hodil obsah zpátky do zbytků hořáku. „Garantuji vám, že jestli ještě jednou způsobíte nějakou nehodu, tak se osobně postarám o to, aby vás odtud vyloučili!“ řval po něm. Neville se celý klepal a strnule hleděl na špičky svých bot. Snape na něj vychrlil další vlnu urážek a to už Lory nevydržela.

„Nech ho!“ zařvala a rázně se postavila. Všechny tím naprosto ohromila, protože se odvážila postavit Snapeovi a zároveň mu přitom tykala. Snape se na ni podíval svým typickým pohledem.

„Nevím jestli jste slepý, ale Neville je z vás vyděšený k smrti!“ řekla už trochu tišeji a dokráčela k Nevillovi.

„Jsi v pořádku?“ Neville přikývl a s totální hrůzou v očích se na ni podíval. Lory se na něj usmála a pak vzhlédla ke ledově klidnému profesorovi lektvarů.

„Jak se opovažujete?!“ zasyčel a probodl ji tvrdým pohledem. „Měl by jste se začít krotit pane, nebo se naučit slušnému chování.“ zasyčela a tvářila se nanejvýš naštvaně.

Profesor lektvarů si zachoval kamennou tvář, ale uvnitř něj to vřelo. „Strhávám Nebelvíru padesát bodů za vaši drzost a teď se okamžitě posaďte.“ zasyčel. Lory se prudce otočila a šlehla ho svým copem do obličeje.

Snapeovi cukla ruka, jak chtěl popadnout hůlku. Mladá dědička se sehla k Nevillovi a položila mu ruku na rameno, pak něco zamumlala a Neville se uklidnil. Lory na něj kývla a vrátila se na místo.

„Co to prosim tě vyvádíš?!“ vydechla Hermiona, která upřeně sledovala rozzuřeného profesora lektvarů. Lory neodpověděla, jen začala ťukat do počítače. Když dopsala, otočila notebook tak, aby to Hermiona mohla přečíst a začala krájet kostivalový oddenek. Hermiona se nenápadně naklonila k počítači a přečetla si:

Nemohla jsem nechat toho parchanta, aby ponižoval Nevilla, zrovna teď, když získal alespoň nějáké sebevědomí. Těch padesát bodů mě sice mrzí, ale věřím, že s tebou v čele to rychle doženete. Teď na mě radši nemluv, nebo nám oběma Snape napaří trest.

Hermiona přikývla a Lory rychle smazala svůj text a vrátila se k práci. Snape se jí po celou hodinu snažil znovu vyprovokovat, ale nepodařilo se mu to. Mladá dědička zůstávala klidná a i když její téměř perfektní lektvar hodnotil jako nedostatečný, byla Lory ledově klidná. Na konci hodiny si sbalila věci a spolu se svými přáteli zamířila k východu.

„Slečno Lenutová, počkejte chvíli.“ ozvalo se za nimi, ale Lory vyšla z učebny aniž by se ohlédla. „Lory, co vyvádíš? Snape tě volal!“ zasyčela jí do ucha Hermiona a popadla ji za ruku. Lory počkala až je předejdou i poslední a otočila se na svou kamarádku.

„Už jednou jsem mu říkala, že se jmenuju Devonová a nemíním to pořád opakovat.“ odsekla Lory, vysmekla se jí a pokračovala v chůzi.

„Nebuď paličatá, Snape je teď ředitel a může ti pořádně znepříjemnit život.“ přesvědčoval jí Ron a chytl ji za druhou ruku.

„Co mi může udělat horšího, než už jsem zažila?“ zavrčela a v očích se jí a okamžik objevil stejný vystrašený a bolestný výraz jako když se probudila na ústředí. Ron trochu zrudnul a pustil ji.

„Běžte napřed, já vás dohoním.“ zašeptala Lory a zahnula do jedné chodby. Všichni tři její přátelé se na sebe starostlivě podívali a pak vyrazili po schodech ze sklepení.

„Co myslíte, že má za lubem?“ zeptal se Ron a podíval se na Hermionu.

„To netuším.“ pokrčila rameny Bradavická einsteinka a dívala se někam deset centimetrů před sebe.

Najednou se za nimi ozvali rychlé kroky. Nebelvírská trojice se otočila a ke své neskonalé hrůze uviděla Snapea, jak se k nim blíží.

„Kde je Devonová?!“ zasyčel a probodl je ledovým pohledem.

„Nevím.“ odpověděli sborem.

„Nelžete mi, kde je?!“ zavrčel a byl na pokraji vybuchnutí.

„Tady jsem.“ ozvalo se mu za zády a ze stínu vystoupila mladá dědička.

„Uvidíme se na koleji.“ kývla ke svým přátelům a významně se podívala na Hermionu. Ta přikývla, popadla oba kluky za hábit a vyloženě je odvlekla pryč.

„Co mi chcete?“ osopila se na něj Lory a zamířila ke schodům, kde před chvílí zmizeli její přátelé. Snape s ní srovnal krok a z očí mu sršely blesky.

„Doslechl jsem se, že odcházíte do Krásnohůlek.“ ušklíbl se profesor lektvarů. Lory se na něj otočila.

„Máte pravdu, přestupuji na akademii v Krásnohůlkách.“ přitakala Lory.

„Mohu znát důvod?“

„Ne.“ odsekla Lory a zahnula na chodbu vedoucí k postrannímu vchodu do Velké síně. Snape ji chytnul za paži pevně stisknul. Lory se zastavila a pomalu se otočila.

„Nevím kdo z nás dvou tady má titul mistra v Kafudo, ale mám takový pocit, že jsem to já, takže tu ruku dejte pryč, pokud nechcete skončit jako loni.“ zasyčela a vytrhla se mu.

„Co si to dovolujete, jste má studentka a..“

„.. a vy zamindrákovanej profesor, který se nedokáže vyrovnat se skutečností, že mu nějaká holka zachránila život.“ zavrčela Lory a vyrazila k Velké síni.

„Okamžitě stůjte!“ zařval Snape a mladá dědička se opravdu zastavila.

„Ano pane?“ zeptala se nepřirozeně klidným hlasem. Profesor lektvarů k ní rázným krokem dovlál a v očích mu plál hněv. V tu chvíli vypadal více než děsivě, Lory se však ani nehla, když se k ní sklonil.

„Co tím vším sledujete?“ zeptal se jeho typickým děsivým šeptem.

„Zapojte mozek a možná vám dojde, že vás nesnáším, ne, to je slabé slovo, já vás NENÁVIDÍM!“ vyprskla Lory a otočila se k odchodu. Snape ji rychle následoval, ale nedostihl ji dřív, než když vešla do Velké síně přímo před učitelský stůl.

„Stůjte!“ zařval na ni a chytl ji za rameno. Lory se rychle otočila a setřásla ze sebe jeho ruku.

„Co jak nejdál od vás!“ zasyčela mu do obličeje a v očích ji vzplál oheň nenávisti. Všichni najednou ztichli a pozorovali, jak oba zuří.

„Kdo si myslíte, že jste?!“ vyjel na ni Snape a zabodl do ní své ledové oči.

„Mnohem víc než vy.“ odfrkla Lory a opět chtěla odejít. Profesor lektvarů jí ale pevně stisknul rameno a donutil, aby stála.

„Nešahejte na mě.“ zavrčela nebezpečně pootočila hlavu.

„Kam si myslíte, že jdete?“ zašeptal ledově.

„Sbalit si, tady KONČÍM!“ zasyčela a všichni na ni vyloženě zírali. „Tahle škola je jedna velká fraška! Přátelé, kteří se k vám obrátí zády jen kvůli pěti písmenům ve vašem jméně. Lidi, kteří se vás snaží zabít a především jste tu VY! Jízlivý, domýšlivý, arogantní, nevděčný parchant, který nedokáže ani poděkovat, když mu někdo zachrání život a ještě ke všemu prachmizerný učitel!“ zařvala z plných plic Lory a rychle oddechovala. Snape ji popadl za hábit a přitáhl si ji na centimetr.

„Tohle odvoláte, jsem schopný vám prominout vše, co jste tu teď řekla, kromě toho, že jsem špatný učitel.“ zasyčel jí do tváře. Lory se mu vyškubla.

„Dokud vám bude záležet, jestli tady mám vyšitého lva nebo hada..“ zasyčela a chytla znak vyšitý na hábitu, „...budete setsakramentsky špatný učitel!“ křikla, otočila na podpatku a vyrazila ke dveřím.

„Nemůžete odtud odejít, protože jste vyloučena!“ křikl na ni Snape. Lory strnula, otočila se a ušklíbla se

„Tak to můžu udělat tohle!“ zavrčela a s mohutným nápřahem složila Snapea k zemi. Všichni zalapali po dechu. Mladá dědička nasadila kamenný výraz a odešla.
Snape se sesbíral ze země a z koutku mu stékal pramínek krve. Rychle si ho otřel hřbetem ruky a vyrazil z Velké síně. Nastala chvíle ticha, kterou přerušil až příchod profesorky Prýtové. Když uviděla překvapené tváře, jak profesorů, tak žáků nevinným hláskem se zeptala: „Nepřišla jsem o něco?“

Lory vyběhla sprintem k Buclaté dámě, vychrlila heslo a vpadla do společenky. Její přátelé právě scházeli dolů a při pohledu na uřícenou Lory překvapeně zvedli obočí.

„Co to..“ vydechla Hermiona, ale to už se Lory řítila po schodech ke své ložnici, těsně předtím, než zabouchla dveře ale zavolala na své přátelé jediné slovo – Snape.

Harry, Ron ani Hermiona nechápali, co tím myslela a když se při východu střetli s jejich profesorem lektvarů, bylo to pro ně jako blesk z čistého nebe. Snape nezaváhal a vtrhnul do Nebelvírské koleje. Všichni tři přátelé ho následovali a poté, co vyběhnul do Loryiného pokoje, byl následován pouze Hermionou.

Když prudce inteligentní nebelvírská studentka vešla za profesorem lektvarů do Loryiného pokoje, byla víc než překvapena výjevem, co uviděla. Lory ležela na zemi, na ní byl Snape a ruce jí pevně přitiskával k podlaze. Lory byla celá zalitá potem a marně se snažila vymanit ze Snapeova sevření.

„Co to děláte?“ vyhrkla Hermiona a nechápavě si ty dva sjela pohledem.

„Okamžitě ji znehybněte!“ přikázal jí Snape a veškerou silou držel svou žačku na zemi. Hermiona váhavě vytáhla hůlku.

„Tak dělejte, dlouho ji neudržím!“ zavrčel skrz zaťaté zuby profesor lektvarů.

„Petrifikus totalus!“ poručila Hermiona a Lory ztuhla. Současný ředitel Bradavic se vyhoupl na nohy a mávnutím hůlky zvedl Lory do vzduchu.

„Co se jí stalo?“ zeptala se nechápavě Hermiona. Snape místo odpovědi začal prohledávat noční stolek. Po chvíli našel, to, co hledal, dvě poloprázdné lahvičky, jednu s nápisem Proti zlým snům, druhý s Lektvar zloby, který jim zadal udělat jaký domácí úkol.

„Aspoň ho má dobře…“ pomyslel si. „Hmm, ta profesura na mě má špatné účinky.“ podotkla jeho normální část.

„Do háje.“ ulevil si, když mu došel ještě jeden detail – ty dvě látky spolu vytváří sice ne moc účinný a pomalý jed, ale přece jen jed. Rychle ji vznášecím kouzlem snesl do společenky, která už byla docela slušně zaplněná a jeho příchod samozřejmě vyvolal pozdvižení.

„Co jste jí provedl?!“ vyjel na Snapea Neville, který zrudnul vzteky. Snape se na něj překvapeně podíval.

„Pane Longbottome, nechápu proč mě většina lidí automaticky obviňuje ze všeho, co se slečně Devonové stane, ale mohu vás ujistit, že v tomto stavu není mou vinou.“ zasyčel a pohybem hůlky poslal Lory ven z kabinetu.

„Říká pravdu.“ prohlásila Hermiona a taktéž zmizela za portrétem Buclaté dámy.

„Pane profesore, co se jí stalo?“ zeptal se trochu nejistě Ron.

„Slečna Devonová brala lektvar proti zlým snům a ten se v žádném případě nesmí smíchat s lektvarem zloby, protože za několik hodin se z nich stane jed. Zasyčel a rychle sbíhal schody.

„Dostane se z toho, že ano?“ zeptal s Harry a chytl Lory za ruku.

„Ano, teď jed není příliš účinný, ale nevím, jak dlouho působil.“ odsekl profesor lektvarů a zahnul na ošetřovnu.

„Rychle, dejte ji sem.“ začala organizaci madame Pomfreyová a ukázala na postel, kde Lory ležela i loni po napadnutí Dracem. Harry, Ron a Hermiona se stáhli do ústraní a něco si špitali. Snape mezitím položil Lory na lůžko a sundal jí hábit. Poppy vytáhla ze skříňky malou lahvičku s poloprůhlednou tekutinou a nalila její obsah do Loryiných úst.

„Co je s ní? Bude v pořádku?“ ozvala se najednou Hermiona a s obavami se podívala na Lory.

„Výtažek z bezoáru by měl začít působit asi za pět minut. Pak se uvidí. Možná se za pár hodin probere, možná až zítra ráno, každopádně by to měla přežít.“ vydechla madame Pomfreyová a posadila se na židli.

„Vy tři jděte na kolej, dáme vám vědět, když se něco stane.“ vydechla vyčerpaně madame Pomfreyová.

„Ne.“ řekli rázně a jako jeden muž se jí vzdorně podívali do očí. Madame Pomfreyová se načertila a postavila se.

Už jim chtěla začít spílat, ale klidný hlas ředitele místní školy ji předběhnul.

„Radši je nepřesvědčuj Poppy, jak je znám, nedostanou je odtud ani párem draků.“

„Pane profesore?!“ vydechli sborem.

„Myslela jsem, že jste na sympóziu...“

„Ne Hermiono, v Londýně nám bylo oznámeno, že sympózium zrušili, a tak jsem se vrátili.“ vysvětlil Brumbál a podíval se na závěsy zataženou postel.

„Co se vlastně stalo?“ zeptal se Brumbál a podíval se na tři nebelvírské studenty.

„Lory si přiotrávila, popletla si lahvičky.“ odvětil Harry a díval se Brumbálovi přímo do očí. Ten jen přikývnul, otočil se na podpatku a zmizel ve dveřích.

Všichni tři členové Zodiacu si přitáhli židle k Loryinému lůžku a mluvili na ni. Loryina kůže se leskla potem a mladá dědička sebou občas mírně trhla. Strávili u ní celé odpoledne a dokonce ani večer je odtamtud madame Pomfreyová nedostala.

Druhý den ráno...

Lory otevřela oči a zamžourala kolem sebe. Na její posteli pololoželi její nejlepší přátelé a tiše oddechovali. Lory se pokusila posadit, ale jejich hlavy jí to nedovolily.

„Já vám nechci kazit náladu, ale čtyři se na tuhle postel nevejdem.“ řekla přidušeným hlasem a trochu se zavrtěla. Jako první se probudil z říše snů Ron, jeho rozcuchaná rudá kštice mu spadala do čela a oči měl slepené spánkem.

„Dobré ráno.“ zívnul a protáhl se.

V tu ránu se probudila i Hermiona spící vedle něj a prudce zvedla hlavu, což, jak po vteřině zjistila, nebyl dobrý nápad. Hlasitě jí křuplo za krkem a bradavický einstein v sukni bolestně syknul. Vtom se probudil Harry. Jeho vlasy vypadaly stejně nezkrotně jako obvykle, takže na něm skoro nebylo poznat, že spal.

„Ahoj, tak jak ses vyspala?“ protáhl se a nasadil si brýle.

„Jo docela to ušlo..“ ušklíbla se Lory a posadila se.

„Jak se cítíš?“ ozval se zpoza závěsů hlas madame Pomfreyové. Lory uvažovala, na kterou stranu má odpovědět a její dilema ukončila hlava Bradavické ošetřovatelky, která se objevila přímo u její hlavy.

„Jako by po mě přejela kolona parních válců.“

„Dobře, tak tohle vypij a za půl hodiny můžeš jít, oznámila Poppy a opět zmizela.

„Není nemocná?“ zeptal se nedůvěřivě Ron.

„To se ještě nestalo, aby propustila pacienta bez třítýdenních průtahů....“ zamyslela se Hermiona.

„To je jedno, hlavně že vypadnu.“ ozvala se Lory a na ex vypila lahvičku.

„Co jsi vlastně udělala Snapeovi?“ Lory se zhluboka nadechla a popsala jim průběh jejího včerejšího výpadu na Snapea.

„Sakra a zrovna jsem tam, nebyl.“ zakabonil se Ron.

„Asi by ses mu měla omluvit.“ usoudila Hermiona a nasadila vážný výraz. Ozvalo se tiché zaklapnutí dveří, ale nikdo ze Zodiacu tomu nevěnoval pozornost.

„Za co? Vždyť všechno, co o něm řekla je pravda!“ vyhrkl Ron.

„Ne Rone, všechno ne. to, že je špatný učitel jsem na něj zařvala, protože jsem ho chtěla naštvat. Možná je to jízlivý, domýšlivý, arogantní nevděčný parchant, ale lektvary má v malíku, to se musí nechat. Neznám moc lidí, co o nich ví tolik, co on...“ zavrtěla hlavou Lory.

Najednou se rozevřely závěsy a k Zodiacu vstoupil, kdo jiný, než profesor lektvarů, Severus Snape.

„Proč máte ve zvyku objevit se vždycky, když o vás mluvíme?“ ušklíbla se Lory. Snape ji probodl ledovým pohledem. Pak šáhnul do hábitu a podal jí flakónek s nafialovělou tekutinou. Lory si ho od něj vzala a tázavě se na něj podívala.

„Co to je?“ zeptala se klidně. Profesor lektvarů, jí ale neodpověděl, otočil se na podpatku a zamířil ke dveřím.

„Tak to ne..“ pomyslela si Lory, zavřela oči, pekelně se soustředila, pak ukázala na dveře a něco zamumlala.

Mohutná dubová deska se s prásknutím zavřela a zámek dvakrát cvaknul. Snape se otočil na Lory, která se škodolibě usmívala.

„Co je to?“ zopakovala svou otázku. Snape mlčel, otočil se k východu, něco zamumlal a dveře se opět otevřely.

Harry, Ron a Hermiona na to vyloženě zírali.

„Jak jsi to udělala?“ vykopl ze sebe Ron asi po minutě.

„To víš, být Lenutová se občas hodí...“ ušklíbla se mladá dědička a prohlížela si obsah flakónku. „Zajímalo by mě, co to je..“ konstatoval Lory a otáčela lahvičkou proti světlu.

Najednou se opět rozletěly dveře a dovnitř vešla madame Pomfreyová.

„Vidím, že vám profesor Snape už přinesl ten neutralizační odvar, tak rychle, vypijte to...“ vybídla ji Bradavická ošetřovatelka a věnovala ji téměř křečovitý úsměv. Lory do sebe kopla lektvar a zašklebila se. Chutnalo to jako citrón.

„Tohle bylo fakt divný, proč se Snape takhle choval?“ ozval se neočekávaně Harry.

„Netuším, možná se urazil, jak jsem na něj řvala před celou školou a uzemnila ho pravačkou...“ pokrčila rameny Lory.

„Ale i tak to bylo divné...“ podotkla Hermiona.

„Jo, to bylo.“ přitakala Lory a zamyšleně se podívala ke dveřím, které se v tu ránu rozletěly to ráno potřetí.

„Co chceš Malfoyi?“ zaprskal Ron.

„Jdu za Lory.“ odvětil mu stejným tónem zmijozelský blonďáček.

„Nechce tě vidět, vypadni.“ odsekl mu nejstarší Weasley na škole. Lory se na něj zkoumavě podívala.

„Jen klid Rone.“ řekla klidně a podívala se Dracovi do očí.

„Omluvte nás na chvíli prosím.“ řekla a stále upírala své pomněnkové oči na Draca. Harry a Ron si vyměnili několik významných pohledů a společně se svou kamarádkou odešli z ošetřovny.

Zmijozelský blonďáček si sednul na Harryho židli a usmál se na Lory. Nebyl to ale jeho typický způsob úsměvu, bylo v něm něco víc, ale nikdo kromě Lory samotné by si toho nevšimnul.

„Jak je ti?“ zeptal se lehce konverzačním tónem.

„Proč se vždycky všichni ptají zrovna na tohle?“ pomyslela si Lory a nadechovala se k odpovědi.

„Protože jim na tobě záleží.“ konstatoval Draco a v očích se mu zalesklo.

„Hej! Nelez mi do hlavy!“ vyjela po něm Lory a uzavřela se.

„Nečerti se, jen jsem tě chtěl proklepnout.“ řekl smířlivě Draco. Lory si ho chvíli měřila naoko naštvaným pohledem.

„Neodpovědělas.“ konstatoval Zmijozelský blonďáček a zahleděl s do jejich blankytných očí.

„Bože v těch očích bych se mohl utopit.“ problesklo mu hlavou. „Bože, co to kydám.“ namítla jeho racionální část.

„Mám ti hodit záchranný kruh?“ zeptala se s úšklebkem Lory. Draco se taktéž okamžitě uzavřel.

„Vidím, že nejsem jediný, kdo tu ovládá nitrozpyt.“ ušklíbl se a šedých očích mu zatančily jiskřičky.

„Co tady děláte pane Malfoyi?“ ozvala se za ním Poppy.

„Procvičuju si násobilku.“ pomyslel si Draco a hodil oči v sloup. „Povídáme si.“ odvětil se svým typickým klidem.

„Na to budete mít spoustu času později.“ konstatovala naštvaně Poppy.

„Tady máte vaše věci, můžete jít.“ řekla odměřeně.

„A to se týká i vás pane Malfoyi.“ dodala a přísně se podívala na Draca.

„Ale to nejsou moje věci.“ hrál si na hloupého Draco.

Poppy začala pěnit.

„No jo, už jdu.“ ušklíbl se Draco a naklonil se k Lory.

„Tak zatím, nebelvírská krásko.“ zašeptal jí do ucha a zmizel za závěsy. Lory se za ním ještě chvíli dívala a přemýšlela, jestli si to vykládá tak, jak si to vyložit chce, nebo to Draco myslí úplně jinak…