Kapitola třicátá třetí - Poslední z Lenutů

„Mé celé jméno zní Lorean Tunel Devonová.“ špitla Lory a uhnula pohledem. Nikdo to evidentně nepochopil.

„A co má být?“ ozval se Ron.

„Napište Tunel pozpátku.“ povzdechla si Lory.

Na několik nekonečných okamžiků bylo absolutní ticho.

„Ty jsi Lenutová?“ zeptal se nezištně Harry, který neměl ani ponětí, co to jméno znamená. Hermiona a Ron sebou poplašeně trhli a Brumbál si ji sjel zkoumavým pohledem.

„Ty jsi Lenutová?!“ vypískl Ron a vytřeštil na ni oči.

„Ano jsem. Proto jsem chtěla, aby jste našli všechno to o králích a jejich právech ve soudních sporech.“ hlesla Lory a sklopila oči.

„To nechápu. Proč je to tak důležité, jak se jmenuješ?“ ozval se Harry, který zděšení jejich přátel nesdílel.

„Před tisícem let se Forell Lenut stal králem jak mudlů, tak kouzelníků a od té doby se v jejich rodině dědí královský titul,“ oznámila Hermiona a zírala na Lory.

„Tak někdy před tisícem let byl nějaký chlápek král, a co?“ vyhrkl Harry.

„Lenutovi byli a jsou nejčistokrevnější rod světa a jejich rod se už po tisíc let zabývá tou nejčernější magií..“ zašeptala Hermiona.

„Ano, všichni moji předci byli tak trochu černokněžníci a stejně jako oni i já ovládám veškerá kouzla z černé magie, mám to v krvi.“ řekla přidušeně Lory.

„To jako že je to dědičné?“ vyhrkl Ron.

„Ano, umím to, co se nedokážou naučit ani dospělí kouzelníci od sedmi let.“ hlesla Lory a zírala na své tkaničky.

„Ale proč o tobě nikdo neví, když..“ začal Harry, ale Lory ho přerušila.

„Všichni si mysleli, že rod Lenutů vymřel, protože před pětatřiceti lety se stala na našem panství nehoda, kterou podle odborníků nemohl nikdo přežít. Byli tam tehdy dva poslední rody Lenutů a když nikoho nenašli, mysleli si, že všichni pod troskami zemřeli. Tehdy ale přežili dva Lenutové, každý z jiného rodu, byli to teprve nemluvňata, ale stále Lenutové. Tihle dva vyrůstali odděleně, ale pak se po patnácti letech znovu setkali, později se vzali a za necelý rok poté jsem se narodila já. Když moje rodiče zemřeli, stala jsem se poslední z rodu Lenutů a tedy i dědička královského titulu.“ řekla Lory a stále se vyhýbala jejich pohledům.

„Takže ty jsi královna?“ vypravil ze sebe Ron.

„Ne, zas tak ne, v téhle době to je už jen titul.“ ušklíbla se Lory.

„Jak chceš ale tím, že jsi zdědila titul zachránit Snapea?“ zeptal se docela logicky Harry.

„Proto jsem chtěla aby jste prozkoumali ty knížky.“ odvětila Lory.

„Snape je díky bohu lord, takže mu můžu dát milost a pokud vím tak taky nemá děti a jak řekl profesor Brumbál sám řekl, bude s největší pravděpodobností odsouzen k smrti. Takže teď mám právo ho omilostnit.“ vydechla Lory. Pak vzhlédla a podívala se na Brumbála.

„Jsi si jistá, že chceš aby lidé věděli, kdo jsi?“ zeptal se Brumbál, který to vše beze slova pozoroval.

„Ano pane, utíkám před sebou až moc dlouho. Je čas, abych se tomu postavila.“ řekla tichým, ale pevným hlasem Lory.

„Dobrá Lorean, vše oznámím profesoru Snapeovi a zítra si s tebou znovu promluvím.“ řekl klidně Brumbál a postavil se. Lory přikývla a taktéž se postavila. Harry, Ron a Hermiona následovali ke dveřím a s krátkým rozloučením se vydali na kolej. Lory se vyhýbala jejich pohledům a nevěděla jak se má zachovat.

„Lory..“ začala Hermiona, ale mladá dědička ji zarazila.

„Já pochopím, když se se mnou teď nebudete bavit.“ zašeptala a zahleděla se na plíseň kvetoucí u zdi.

„Proč jako? Vždyť si pořád ta samá Lory a my tě máme rádi!“ prohlásil Harry a tvářil se nanejvýš popuzeně. Lory se rozzářily oči.

„Takže vám to nevadí?“ zeptala se s nadějí v hlase.

„Jasně že ne!“ vyhrkli najednou. Lory se na ně vděčně usmála a vrhla se Hermioně kolem krku.

„Tohle vám nezapomenu.“ zašeptala a po tváři jí klouzaly slzy štěstí. Harry a Ron je taky objaly a usmívali se.

„Teď ještě zbývá jedna věc.“ zašeptala po chvíli Lory, když se konečně pustili.

„Vaše přání je mi rozkazem, vaše veličenstvo.“ zeptal se Ron a hluboce se poklonil. Lory se ušklíbla.

„Musíme za Landisem.“ konstatovala a Ronovi zmrznul úsměv na tváři.

„Za tím arogantním pitomcem?“ vyjekl a okamžitě se narovnal.

„Ne.“ zamítl rázně a zkřížil si ruce na hrudi.

„Ale ano, bez něj by to všechno bylo k ničemu. Sice ve Zmijozelu není jediný, ale je něco jako jejich vůdce, takže bychom měli mluvit s ním.“

„Proč s ním chceš mluvit?“ ozval se Harry.

„Vy děláte, jako bych ty knížky procházela sama.“ osopila se na něj Lory.

„Musí ji uznat jako dědičku, jinak můžeš Snapea rovnou zakopat.“ oznámila mu Hermiona a tvářila se stejně popuzeně jako Lory.

„Vlastně jo... Vždy nejmladší z rodu šlechtického uznat musel svého krále před lidmi i bohem,“ odříkal Harry a usmál se na královskou dědičku.

„No dobře, tak jdeme.“ zasyčel Ron a otočil se ke schodům vedoucích dolů.

„Teď ne, až večer. Draco a Elevat mají trénink a bude v lepší náladě po večeři. A ještě ke všemu nepotřebuju u toho celou školu.“ prohlásila Lory a zamířila k Nebelvírské věži.

„Musíme ještě vymakat ten proslov, co budu muset odříkat před Starostolcem a budu tam potřebovat i vás.“ konstatovala Lory a ušklíbla se.

„Jako u slyšení?“ zašeptal Ron.

„Ano, u slyšení Rone.“ potvrdila mu jeho nejhorší noční můru Lory.

„Nebojte, jestli všechno klapne, tak nás tam vejde minimálně deset.“ uklidňovala je a pokračovala v cestě do Nebelvírské věže.

U večeře...

„Tak jdem za ním?“ zeptal se Ron se znechuceným výrazem.

„TEĎ? Uprostřed večeře, aby nás všichni viděli? Děláš si srandu, že jo?“ zašeptala Lory a ukousla si bramboru.

„Ale jak ho pak..“ „To nech na mě.“ zarazila ho mladá dědička a pokračovala v konzumaci večeře. Celý Zodiac počkal, až zmijozelský blonďáček dopapinká a půjde si na svou kolej hajnout. Pak také odešli na svou kolej a vyčkávali.

Za dvě hodiny, přesně v deset, vyrazili ze společenky a zamířili dolů.

„Kam to vlastně jdeme?“ ozval se Ron, který začínal být mírně řečeno nervózní.

„Do Zmijozelské koleje.“ odvětila s ledovým klidem Lory.

„CO?!“ zařval Ron.

„Já tam už v životě nevkročím.“ zaprotestoval Ron a s umíněným výrazem se zastavil.

„Jak chceš.“ odsekla Lory a pokračovala dál chodbou.

Ron chvíli něco mumlal, pak vyrazil za nimi.

„Vidím, že sis to rozmyslel.“ konstatovala s úšklebkem Lory.

„Nemohl bych vás nechat napospas té bandě slizounů.“ prohlásil Ron se smrtelně vážným výrazem.

„Tak pojď ty můj ochránče.“ ušklíbla se Lory a odhrnula závěs zakrývající tajnou chodbu, vedoucí přímo před Zmijozelskou kolej.

„Pojďme.“ zašeptala Lory, když zkontrolovala chodbu.

„Protektor.“ zašeptala a dveře do Zmijozelské společenské místnosti se jí otevřely.

„Tak jdem na věc.“ pronesla svou oblíbenou větu Lory a vešla dovnitř.

Oproti Nebelvírské spolčence byla ta Zmijozelská poněkud depresivní, vše bylo ve stříbro zelené, což jí dávalo naprosto deprimující vzhled. Spousta křesel, několik gaučů a spoustu bobků rozmístěných po celé místnosti dávalo dojem velikosti, ale když v ní seděli jen dva lidé, vypadalo to poněkud prázdně.

„Ahoj Elevate.“ pronesla s nadsázkou Lory a pobaveně sledovala, jak sebou zmijozelský blonďáček trhnul.

„Devonová?! Jak si se sem dostala?“ zasyčel Elevat a okamžitě se napřímil.

„Dveřmi.“ odpověděla klidně Lory a sebejistým krokem k němu vyrazila.

„Odkud máš heslo?!“ vyprskl Elevat. „Mám své zdroje.“ odvětila s ledovým klidem Lory.

„Okamžitě odtud vypadni, nebo zavolám..“

„Koho? Pokud sis toho nevšimnul, tak ředitel vaší koleje je právě ve vězení a ostatně kvůli tomu jsme tady.“ konstatovala Lory a společně s ostatními členy Zodiacu zamířili k zmijozelskému hezounovi. Elevat se napřímil a opovržlivě si je sjížděl pohledem.

„A co mi chceš?“ zasyčel Elevat.

„Mohl bys přestat prskat jed a přivést sem všechny svoje spolužáky ze šlechtických rodin?“ zavrčela Lory a netvářila se dvakrát přátelsky.

„Proč je chceš?“ zasyčel Elevat.

„Řekněme, že svolávám zdejší smetánku, abych je o něco požádala.“

„Tak slečna Devonová se připlazila s prosíkem?“ odfrkl si zmijozelský hezounek a samolibě se ušklíbl. Lory ho probodla tvrdým pohledem.

„Nejdu vás o nic prosit, když nebudete souhlasit, bude váš milovaný profesůrek pod kytičkami.“ zavrčela Lory, které začínala docházet trpělivost.

„A proč jsou tu tihle?“ odsekl Elevat a pokynul se zhnuseným výrazem k Hermioně, Ronovi a Harrymu.

„Ti nám pomůžou a teď už jdi!“ osopila se na něj Lory a v očích se jí nebezpečně blýsklo. Elevat si ji sjel opovržlivým pohledem a zamířil ke klučičím ložnicím.

„Hermiono dojdi prosim tě pro holky, spí v druhé ložnici zleva.“ požádala Lory svou kamarádku, ta přikývla a vyrazila ke dveřím, které evidentně vedly do dívčích ložnic.
O pár minut později vešli do společenky rozespalí mladí šlechticové převážně v županech. Vlasy měli porůznu rozcuchané a oči slepené od spánku.

„Co se děje? Proč nás taháte z postele?“ ozval se panovačný hlas Pansy Parkinsová. Lory se opírala o zeď skrytá všem očím ve stínu a pozorovala všech sedm šlechticů - Parkinsová, Bullstrodeová, Crabbe, Goyle, Duker, Malfoy a samozřejmě Landis.

„Svolala jsem vás, protože potřebuji vaši pomoc.“ řekla klidně Lory a vyšla ze stínu.

„Cože? Devonová?!“ vyprskla posměšně Pansy.

„Co tu děláš Lory?“ zeptal se překvapeně Draco a jako jediný se netvářil zhnuseně.

„Potřebuju vaši pomoc.“

„Proč bychom ti měli pomáhat Devonová?“ zasyčel Elevat.

„Tak zaprvé, nejsem Devonová, ale Lenutová.“ konstatovala Lory. Nastalo ticho.

„Ty, jsi obyčejná mudlovská šmejdka a ne Lenutová!“ odfrkl si posměšně Elevat. Lory se zalesklo v očích, podívala se na zmijozelského hezouna. Pomalu k němu došla a stále mu zírala do očí.

„Já pocházím z nejčistokrevnějšího rodu na světě, takže si dávej pozor na jazyk.“ zasyčela a z očí jí sršely blesky.

„Dokaž to.“ zavrčel zmijozelský hezoun. Lory se ušklíbla.

„Jak chceš.“ zašeptala mu do ucha a udělala několik kroků zpátky. Natáhla před sebe ruku, sevřela ji v pěst, něco zašeptala a otevřela dlaň. Asi centimetr nad její kůží se vznášel malý plamínek.

Lory pomalu spustila ruku k tělu a přivřela oči.

„Ignis corripit!“ křikla jasným hlasem a plamínek se začal zvětšovat. Lory před sebe znovu natáhla ruku a lehkým gestem zvedla nyní už oheň vysoko nad jejich hlavy. Pak několika pohyby zformovala z plamenů velkou hadí hlavu.

„Attaka!“ zavelela a ukázala na Elevata. Obrovská hadí hlava otevřela tlamu, vycenila jedové zuby a se sykotem zaútočila na Elevata.

„Sae!“ poručila Lory a hlava se zastavila asi dvacet centimetrů od přikrčeného Elevata. Jeho snědou pleť spaloval žár a z hadí hlavy na něj dýchala smrt.

„Enoa!“ řekla Lory s úšklebkem mávla rukou. Obří hlava se zmenšila na onen plamínek a klesl ji nad nastavenou dlaň. Lory ji pevně sevřela a opět něco zašeptala. Pak otevřela dlaň a ruku volně spustila k tělu.

„Stačí, nebo potřebuješ další důkaz?!“ zeptala se posměšně a vítězoslavně se usmála.

„Ty jsi Lenutová,“ vydechla Pansy a posadila se ohromeně do křesla. Všichni byli naprosto ohromeni, ale nejvíc na Lory zíral Draco.

„Jo a potřebuju vaši pomoc.“ ušklíbla se Lory a zkřížila si ruce na hrudi.

„Co po nás chceš?“ ozvala se Millicent.

„Potřebuju aby jste mě uznali před Starostolcem dědičkou titulu, abych mohla omilostnit Snapea.“ vysvětlila Lory a kočičíma očima těkala po přítomných.

„Proč my?“ vyhrkl Crabbe, kterému to evidentně nedošlo a koukal, co by snědl. Lory hodila oči v sloup.

„Pokud jste si toho nevšiml sire Crabbe, tak všichni tady jste nejmladší dědici šlechtických rodů.“ zasyčela Hermiona.

„A co když odmítneme?“ ozval se Duker.

„Tak půjde Snape k ledu.“ oznámil Ron. Nastala chvíle zamyšlení, resp. hledání něčeho k snědku.

„Já ti pomůžu.“ ozval se Draco.

„Já taky.“ přidal se Elevat a po něm i všichni ostatní.

„Kdy a kde?“

„V pondělí v osm u Snapeova kabinetu.“ řekla klidně Lory a usmála se na ně.

„Tak tedy, dobrou noc.“ usmála se Lory a zamířila ze společenky následována zbylými členy Zodiacu.

„Jo a mimochodem… s nikým o tom, co jste dnes viděli nemluvte. Musí to zůstat v tajnosti až do procesu, tak to nařídil Brumbál.“ řekla s ledovým klidem a ignorovala překvapené pohledy svých spolužáků. Elevat ji probodl ledovým pohledem a Lory na chvíli zauvažovala o jeho příbuznosti se Snapem.

Pak hezounek přikývl a všichni čtyři členové Zodiacu odešli ze Zmijozelské společenské místnosti.

„Rychle!“ vybídla je Lory a zapadla do tajné chodby.

„Proč jsi jim řekla, že Brumbál řekl aby nic neříkali?“ vychrlil ze sebe Ron.

„Protože mi bude bohatě stačit, až mě budou probírat po procesu, do té doby chci mít klid.“ vysvětlila Lory a začala stoupat potemnělou chodbou vzhůru.

Druhý den ráno…

Lory kráčela po nepoužívané chodbě a urovnávala si myšlenky, když se před ní najednou objevil slavný ředitel Bradavické školy čar a kouzel. Po rozdýchání prvotního šoku, ze sebe mladá čarodějka vysoukala pozdrav.

„Dobré ráno Lorean.“ přikývl Brumbál a mile se na ni usmál. „Pojď za mnou.“ přikázal jí a zamířil boční chodbou někam do neznáma. Lory se zhluboka nadechla a následovala svého ředitele.

Po chvíli došli před mohutné dveře kabinetu přeměňování. Brumbál zaklepal a na vyzvání vešel se svou velice neobvyklou žačkou v patách.

„Dobré ráno.“ špitla Lory a posadila se do nabídnutého křesla.

„Společně s profesorkou McGonagallovou a profesorem Snapem jsme se včera dohodli na postupu…“ začal svoji přednášku ředitel Bradavic.

„Tak fajn, nejdřív mě ukamenují a pak upálí, nebo nejdřív upálí a pak ukamenují…“ pomyslela si Lory.

„… soud by se měl konat v úterý přesně v sedm hodin a předpokládáme, že by asi tak za hodinu měl skončit…“ pokračoval klidně a díval se přitom Lory do očí.

„Musí si ho přece pořádně užít. JE to přece aristokrat, kdo by si to mohl nechat ujít...“ prolétlo Lory hlavou a vztekle zatla ruce v pěst.

„Není to ale jisté, proto musíme zajistit, aby ses tam ocitla v tu pravou dobu.“ dokončil Brumbál a z kapsy vytáhnul zlatý náramek s trojúhelníkem uprostřed.

„Až bude ta pravá chvíle, náramek se zahřeje.“ řekl a s milým úsměvem jí ho podal. Lory si jej hned připla a podívala se Brumbálovi do očí.

„Doufám, že to nakonec nebude potřeba,“ hlesla a prstem přejela po svém novém šperku.

„To já také Lorean…“ vydechl Brumbál a zadíval se na nejnebezpečnější dívku Bradavic. „To já taky…“

O tři dny později...

Harry, Ron, Hermiona a Lory stáli před kabinetem lektvarů.

„Za dvě osm. Kde sakra jsou?“ zasyčela Hermiona a nervózně přešlápla.

„Asi z toho vycouvali, jsou konec konců ze Zmijozelu.“ odfrkl pohrdlivě Ron.

„Je vidět Weasley, jak jsi přízemní.“ ozval se ze stínu panovačný hlas Pansy Parkinsové.

Najednou odněkud vyšlo sedm zmijozelských šlechticů.

„Tak fajn, už bylo na čase.“ usmála se Lory.

„Víte, co máte říkat?“ zeptala se nedůvěřivě Hermiona.

„Ano.“ odpověděli sborem.

„Fajn, tak se mě chyťte.“ řekla Lory a vytáhla přívěšek, který dostala od Jamese. „Pospěšte, nemáme na to celej den.“ osopila se na ně Lory, když se nikdo z nich ani nepohnul zatímco Harry, Ron a Hermiona už svírali její ruku. Draco udělal krok vpřed a lehce se jí dotknul.

Následovalo ho dalších šest šlechticů. Lory zavřela oči, chvíli se soustředila a pak vydechla: „Porta!“ všech jedenáct najednou se odrazilo od studené podlahy a octlo se ve vzduchu. Míhaly se pod nimi lesy, domy, lidé auta a během půl minuty dopadli v hlavní aule ministerstva kouzel. Nechali si zkontrolovat hůlky a pak vyrazili do soudní síně Starostolce. Před vchodem se Lory zastavila a podívala se na hodinky. Bylo čtvrt na devět, za pár minut už by měli vynést rozsudek.

Najednou její náramek začal pálit.

„Jdeme!“ zavelela Lory a prudce rozrazila dveře.

„Obžalovaný Lorde Severusi Snape byl jste uznán vinným ve všech bodech obžaloby a odsouzen tímto soudem k trestu smrti. Vzhledem k vašemu původu budete usmrcen stětím sekyrou a to...“ najednou se rozletěly dveře a dovnitř vkráčela Lory se šlechtici, Harrym Ronem a Hermionou v patách.

„Myslím že ne pane ministře, tedy pokud do toho mám co mluvit já!“ řekla silným a sebejistým hlasem Lory a sešla po schodišti dolů.

„A kdo jste, že se opovažujete tady takto vtrhnout?“ ozval se písklavý hlas nějaké ženy.

„Jsem tady, protože jsem ze své pravomoci přišla osvobodit lorda Snapea.“ V soudní síni to zašumělo. Lory se ušklíbla a došla se svými společníky k židli, ke které byl připoután Snape. Lory se mu na krátký okamžik podívala do očí a pak její pohled opět padnul na ministra kouzel.

„O jaké pravomoci to mluvíte? Kdo jste?“ vyprskl Popletal.

„Mluvím tady o pravomoci, kterou jsem zdědila po svých předcích.“ odvětila s ledovým klidem Lory a dlaní se opřela o roh kamenného křesla.

„Táži se vás naposled mladá dámo, kdo jste?“ zavrčel skrz zaťaté zuby Popletal a vyloženě zuřil.

„Jmenuji se Lorean Isabela Anastázie Eleanor Lenut Devonová, poslední z rodu Lenutů a právoplatná dědička královského titulu.“ V soudní síni zavládlo absolutní ticho.

„To není možné, rod Lenutů vymřel před pětatřiceti lety při té nehodě..“ koktal Popletal a bezradně se díval po ostatních porotcích.

„To není tak docela pravda pane. Dva Lenutové, každý z jiného rodu přežili a po dvaceti letech se vzali. Dokonce pracovali na ministerstvu jako bystrozoři. Byli to Scorpio a Iris, mí rodiče.“ řekla klidným hlasem bez jediného záchvěvu nejistoty. Popletal znejistěl, ta jména resp. přezdívky mu byly více než dobře známé.

„To není možné slečno Devonová, oba zahynuli i se svým dítětem při útoku před dvanácti lety.“ chytal se stébla Popletal.

„To také není pravda, já jsem přežila a vyrostla jsem v sirotčinci. Pak mě adoptovali Devonovi a protože věděli, kdo jsem, naučili mě ovládat své schopnosti.“ prohlásila Lory a stále se mu dívala do očí.

„Tohle jste si vymyslela, kde je nějaký důkaz, že mluvíte pravdu?“ vyštěkl ministr kouzel. Lory se ušklíbla a vytáhla z hábitu velice staře vypadající svitek pergamenu.

„Tohle je můj rodokmen dvaadvacet generací zpátky. Sahá až k Forellovi Lenutovi, Skotskému králi a později i králi kouzelnické aliance.“ oznámila klidně Lory, klidným krokem došla k nejbližšímu úředníkovi a s úsměvem mu podala svitek. Pak se vrátila na místo.

Když se pergamen dostal až k Popletalovi, zrudl ministr kouzel jako přezrálé rajče a poslal ho zpátky.

„To ještě nic nedokazuje, mohla jste ho zfalšovat.“ bránil se dál a začal být silně nervózní.

„Jak chcete.. přiveďte mozkomory.“ řekla co jak nehlasitěji, ale tak aby nekřičela. Všichni ztuhli.

„Mo-mo-mozkomory? Proč?“ vypískl Popletal jehož hlas se teď podobal devítiletému klukovi.

„Pokud o tom nevíte, tak Lenutovi si před více než devět seti lety osvojili vládu nad temnými bytostmi, do kterých spadají i mozkomoři. Pokud opravdu jsem Lenutová, tak mě poslechnou.“ řekla s klidem a podala hůlku Hermioně.

„To aby jste viděl, že nepoužívám hůlku.“ konstatovala Lory a s úsměvem se otočila ke dveřím, kterými obvykle přiváděli vězně.

„Pusťte je!“ vydechl Popletal a se zděšením se díval na dva obrovité mozkomory přízračně vplouvající do soudní síně. Najednou se ochladilo a vše jako by ztratilo smysl. Lory se postavila před Snapea a pomalu šla vstříc mozkomorům.

„Stůjte!“ zahřměla Lory nelidským hlasem. Oba mozkomoři se na okamžik zastavili, pak pokračovali k mladé dědičce. Lory před sebe natáhla ruku.

„Přikazuji vám stát! Jsem Lorean Lenutová, mým předkům jste přísahali poslušnost a já se dožaduji naplnění vašeho slibu!“ Azkabanští strážní se zastavili a o kousek ucouvli. Pak se poklonili a zůstali stát.

„Přikazuji vám odejděte!“ zavelela Lory a mozkomoři bez váhání odpluli ze soudní síně. Lory spustila ruku k tělu a vrátila se ke Snapeovi. Všechny oči se upíraly jenom na ni. Lory se tvářila, jako by jenom vynesla smetí.
„TEĎ už mi věříte?“ zasyčela do absolutního ticha.

„Dobrá, takže jste Lenutová. Možná jste dokonce dědička titulu, ale tím vaše role v tomto procesu končí, nemáte žádné pravomoce. Všechna privilegia byla vašemu rodu odebrána už před čtyři sta lety.“ namítl Popletal a nasadil výraz „jsem pán všeho tvorstva.“

„V tom se mýlíte pane ministře.“ ozvala se Hermiona.

„Podle zákona přijatým po pádu aliance roku 1356 a do této doby nebyl zrušen, byl králi odebrána cituji: Eleasarovi Lenutovi, uznanému králi, se odebírá právo nad rušením rozsudků a omilostnění NEUROZENÝCH lidí. konec citace, a proto pane ministře, má Lory, tedy slečna Lenutová, právo do tohoto soudního sporu zasahovat.“ prohlásila a zaklapla bichli. Popletal zrudnul jak přezrálé rajče.

„Máte právo udělit lordu Snapeovi milost jen...“

„Jen v případě, že obžalovaný je šlechtického původu odsouzen k smrti a po jeho smrti nemá jeho rod pokračovatele.“ doplnil ho Ron a usmál se.

„A pokud vím, tak lord Snape byl právě odsouzen k trestu stětím a nemá žádné děti.“ podotkla Lory a v očích jí zajiskřilo. Popletal se zoufale podíval po ostatních. Pak se zarazil a ušklíbl se.

„Bohužel slečno Lenutová, vaše milost zde není platná, protože nejste UZNANÝM dědicem královského titulu.“ ušklíbl se Popletal.

„A proč si asi myslím, že mám za sebou ty zmijozeláky? Jako dekoraci??“ pomyslela si Lory.

„Bohužel pane ministře, i v tomhle se mýlíte.“ usmála se Lory a podívala se na Harryho. „Podle zákona..cituji Vždy nejmladší z rodu šlechtického uznat musel svého krále před lidmi i bohem ... uznali zde přítomní nejmladší potomci šlechtických rodů Anglie a jsou tady, aby toto potvrzení zopakovali před Starostolcem,“ prohlásil poněkud nejistým hlasem černovlasý chlapec se smaragdovýma očima. Teď byla řada na zmijozelských.

„Já lord Draco Malfoy, sir Vincent Crabbe, sir Gregory Goyle, lady Millicent Bullstrodeová, lady Pansy Parkinsová, lord Silurus Duker a sir Elevat Landis.“ představili se jednotlivě mladí šlechtici.

„Uznáváme Lorean Lenutovou za právoplatnou dědičku titulu královského, tak prohlašujeme před lidmi i bohem.“ odříkali unisono. Na krátkou chvíli bylo ticho.

„Takže pane ministře, podle moci svěřené mi mými předky, uděluji tímto lordu Snapeovi milost.“

„Ale ale...“ koktal Popletal a hledal nějaké zastání.

„Je volný.“ přerušila ho Lory a vítězoslavně se usmála.

Najednou Snapeova pouta povolila a všemi zbožňovaný profesor lektvarů byl svobodný. Postavil se a své ledové oči zaryl do Lory. Ta se jen usmála.

„Tři dva.“ zašeptala a věnovala mu další úsměv.

Najednou se odněkud vynořil Brumbál společně s profesorkou Prýtovou. Oba došli ke skupince studentů, nad nimiž se tyčila dvoumetrová postava Severuse Snapea. Brumbál se mu podíval do očí a Snape přikývnul. Oba si podali ruce a Lory měla na okamžik pocit, že se obejmou. Když Brumbál pustil Snapeovu ruku, vrhla se mu kolem krku profesorka Prýtová a dala mu mlaskavou pusu na tvář. Lory si byl v tu chvíli jistý, že kdyby u sebe měl Snape v tu chvíli hůlku, byla by učitelka bylinkářství pod těmi svými kytičkami.

„Měli bychom jít.“ podotkl Brumbál a taktně tak naznačil, že vhodná chvíle na uvítání bude až v Bradavicích. Lory se naposled podívala na Popletala, který stál jako opařený a vyloženě na ni civěl.

„Dobrá práce Zodiacu.“ řekla Lory a usmála se na své přátele.

„Děkujeme vaše veličenstvo.“ řekli s mírnou úklonou a všichni čtyři se hlasitě rozesmáli.

„Pojďte, vrátíme se do Bradavic.“ řekl Ron a Lory najednou bodlo u srdce. Ano, musela se vrátit do Bradavic a hned druhý den ráno se po škole určitě roznese, že ona je potomkem nejtemnějšího rodu světa.