O dvou prasátkách

„Emme?“ zeptala se Rosalie trochu nejistě. Převrátila se na posteli, aby svému milovanému protějšku viděla do tváře, opřela se o loket a volnou rukou si odhrnula zacuchané vlasy.

„Ano, zlato?“ Emmett byl ostražitý. Setkal se s Rozáliiným pohledem a ta směsice emocí, kterou v něm uviděl, ho maličko vyděsila. Na chvíli zatoužil mít Jasperovu schopnost, aby aspoň tušil, co ho teď čeká. Rose obvykle nebyla nervózní ani rozpačitá. A tohle byla nervozita, na to nemusel být expert, aby to poznal.

„No, víš, říkala jsem si…“ K tomu všemu ještě trochu posmutněla. „Proč mě nikdy nezařadíš do svých pohádek? Teda, jasně že jednou tam o mě byla zmínka, ale ty víš, jak to myslím.“

Tak tohle Emmett nečekal. To byla vážně smutná kvůli tomuhle? A opravdu ji tolik opomíjel? V hlavě si promítl všechny své příběhy a zjistil, že má pravdu. Kromě jedné malé zmínky se v žádné pohádce neobjevila.

„Rose,“ zašeptal a přitáhl si ji k sobě blíž. „Víš, je to asi tím, že se o tebe nechci s nikým dělit. To, co je mezi námi, je pro mě natolik mimořádné, že by pro to žádná pohádka nebyla dost dobrá.“ Trochu se odmlčel a sledoval její reakci. „Chápeš, co tím chci říct?“

„Samozřejmě,“ řekla Rosalie a konečně se usmála. „Ale stejně je mi to trochu líto.“

Emmett si povzdychl. „Tak víš co?“ napadlo ho nakonec. „Co bys řekla na soukromé vypravování?“ šibalsky se zakřenil.

„Bude to o mně?“ ujišťovala se Rosalie.

„Hlavně o tobě.“

„Je to sice chabá náhražka…“ přemítala naoko vážně. „ale já to beru.“ Vtiskla mu vesele pusu na tvář a stulila se v jeho náruči.

„Takže,“ začal Emmett. „Za devatero, blá blá blá, prostě kdekoliv, to je jedno, stál dům a v něm bydlela půvabná Roslaie, bohyně všeho krásna, se svým manželem Emmettem a bratrem Edwardem.“

„Co ten tam dělá?“ našpulila Rose nakvašeně plné rty. Tohle měla být její pohádka.

„Křena,“ odpověděl Emmett a oba se zasmáli. „Žili tam všichni spolu – Rose a Emmett v lásce, Edward v celibátu.

Jednou, asi tak v půl páté ráno, si Edward četl v obýváku nejnovější příručku pro nezadané, když vtom se nad ním s hlasitým třeskem propadl strop. Když se vyprostil zpod sutin betonu a postele, a ke svému zděšení i zpod Emmetta a Rosalie, praskly mu konečně nervy a rozkřičel se na své spolubydlící: ,To je poslední kapka! Ty vaše noční radovánky už přesáhly veškeré meze. Nezajímá vás nic jiného, než ty vaše prasečinky. Buď budete abstinovat, nebo se odstěhujte!´

Je jasné, že z tohoto ultimáta bylo jen jediné východisko, první možnost si totiž ani jeden z milenců nedovedl představit. Sbalili si tedy své věci a vydali se hledat nové bydlení.

A tak šli a šli, v řadě za sebou, ťapali si v blátě cestou necestou, cestu neznali…“

„Prosím?“

„No, ani nevím, nějak mě to napadlo. No tak nic, beru zpátky. Prostě šli a šli, až objevili takovou malou roztomilou chaloupku postavenou celou ze slámy. Moc se jim zalíbila a navíc už měli od posledně pořádnej absťák, takže na nic nečekali a nakvartýrovali se dovnitř.

Byla to krásná noc.

Ráno vyšlo slunce a osvítilo hromadu slámy, ze které vykukovaly dvě spokojeně se usmívající hlavy.

,To nám teda moc nevyšlo,´ podotkla Rosalie.

,Neboj zlato, najdem si něco lepšího,´ uklidňoval ji Emmett. Posbírali si věci a vyrazili dál.

Tak zas šli a šli, celý den, až k večeru našli takovou pěknou opuštěnou malou chajdu, celou ze dřeva. Rose už se moc těšila… ehm, dovnitř, a tak neotáleli venku a nastěhovali se.

Byla to nádherná noc.

Ráno vyšlo slunce a osvítilo hromadu třísek, ze které vykukovaly dvě slastně se usmívající hlavy.“

„To nám teda moc nevyšlo,“ zasmála se Rosalie a přivinula se k Emmettovi ještě blíž.

„Přesně,“ zasmál se Emmett a prohrábl jí vlasy. „Takže: ,Neboj zlato, najdem si něco lepšího,´“

„A hlavně trvanlivějšího.“

„Jasně, to taky. No, posbírali si věci a vydali se na cestu.

Tak zase šli a šli, a pěkně jim to lezlo krkem, když mysleli na to, kolik drahocenného času tak promarní a jak by se dal moudřeji využít. Když už se stmívalo a mysleli si, že si budou muset vystačit s laciným motelem, objevil se před nimi kouzelný domeček. Vypadal poctivě a bytelně a tak se hned nahrnuli dovnitř.

,Je to tu moc krásné,´ zajásala Rose, když si prohlížela ložnici. ,Byla by škoda, kdyby to zase spadlo. Možná bychom měli být opatrnější.´

Emmett s ní nejdříve souhlasil, ale potom v rámci prohlídky domku našel v knihovně takovou zajímavou publikaci…

Byla to magická noc.

Ráno vyšlo slunce a osvítilo hromadu suti a trosek, ze které vykukovaly dvě blaženě se usmívající hlavy.“

„To nám teda moc nevyšlo?“ zkusila to zase Rose.

„Jo, to nám teda vůbec nevyšlo.“

„A jak to teda dopadlo?“

„V tu chvíli oběma došlo, že další pátrání nemá smysl. Pokud by se nechtěli nastěhovat do starého protileteckého bunkru, nic bytelnějšího, než byl tenhle domeček, stejně nenajdou. Rozhodli se, že si najdou nějaké vzdálené a opuštěné místečko, kde je nikdo nebude rušit a kde budou poctivě trénovat… ehm, sebeovládání, dokud neomezí svou destruktivitu natolik, aby si mohli opět začít shánět nové bydlení.“

„To je všechno?“ zeptala se Rose zklamaně, když už Emmett nic dalšího neříkal.

„No, snad jen ještě – A pokud se neprobořili až k zemskému jádru, trénují tam dodnes.“

Teď se Rosalie konečně tvářila spokojeně.

„Takže líbilo?“ Emmettovi se na tváři rozzářil úsměv širší, než rejstřík Carlisleových knih a zářivější, než Aliciny nové lodičky.

„Sice si ze mě udělal prasátko, ale líbilo.“

„Takže…“ začal a zlehka ji políbil na krk.

„Takže?“ vzdychla a polibek mu oplatila.

„Co kdybychom teď taky chvíli trénovali?“

„Myslíš nějaké ty prasečinky?“ lehce se zasmála.

Emmett hlasitě polkl. „Jak jen budeš chtít,“ slíbil a opět prsty prohrábl její hebké vlasy. Fascinovaly ho. Žádné prasátko. Ona je jeho princezna. Jeho Zlatovláska.