O Pobellce
Jasper seděl Emmettovi na ramenou a šťoural se ve zbytcích lustru nad Nessieinou postelí. Snažil se ohnout uvolněné dráty do původní polohy, aby si aspoň trochu posvítili, než přijde nové světlo, které Esmé ráno objednala přes internet.
Emmett zrovna nadával, že mu Jasper šlape na ucho. Tomu se konečně podařilo zabodnout drát do správného místa, přičemž celý lustr několikrát zajiskřil.
„Ještě že upíři nejsou vodiví,“ pošklebovala se Alice, která celé dění pozorovala z pohodlí světlé pohovky. V duchu se přitom zaobírala možnostmi úpravy vlasů pomocí elektrického proudu.
„Ty se moc nesměj,“ bručel Emmett, kterému zrovna Jasper stál na nose, aby získal co nejlepší přístup k zařízení. „Kdybys neměla tak tvrdou hlavu…“
„Já nevím, kdo tady má nápady jak mladej vlkodlak,“ odsekla Alice.
„A já nevím, kdo mě na ně přivádí,“ nedal se Jasper.
„A já nevim, kdo si všechno vyloží po svym a většinou špatně!“
„Já myslím, že víš, ty víš přece všechno.“
„To je pravda. Třeba teď vím, že si na tom gauči pobudeš ještě o něco dýl.“
„Takže zase za všechno můžu já? Navíc nechápu, jak se můžeš zlobit tak dlouho kvůli jednomu žertíku. Tak ses lekla, no a co?“
„Třeba si to takhle příště rozmyslíš.“
„To se ti…“
„Tak dost! DOST!“ Emmetta, který měl Jasperovu podrážku zarytou do tváře, už jejich hádka přestala bavit a chtěl to mít rychle za sebou. „Můžeš to, prosím, dodělat a konečně ze mě slézt?“
Jasper naposledy strčil prsty do obvodu a zmáčkl dva plíšky k sobě.
„Žárovku,“ řekl a natáhl ruku.
„Už ji nesu.“ Carlisle vešel do dveří a v ruce nesl malou krabičku. „Je poslední. Budeme je muset dokoupit.“
Vyndal žárovku z krabičky a podal ji Jasperovi. K velkému překvapení všech se v jeho ruce rozsvítila. Emmettovi spadla brada, Alice zapomněla na hádky a zvědavě k nim popošla.
„Zajímavé,“ poznamenal Carlisle. „Vypadá to, že naše těla jsou schopná nějak nahromadit elektřinu a uchovat ji…“ Jeho slova vyzněla do ztracena, jak se zatoulal ve vlastních úvahách.
„Myslíš si, že by se upír dal použít jako baterie?“ ptal se užasle Edward, který vešel do pokoje, protože ho zaujaly Carlilsovy myšlenky.
Ten se na něj jenom podíval, jak mu něco myslí sděloval a se stále zadumanou tváří odešel. Byla slyšet tlumená rána, jak se zavřel ve své pracovně.
„Tohle mu vydrží na dlouho,“ smál se Emmett.
Jasper konečně zašrouboval žárovku a s tichým dopadem z něj seskočil.
„To by mělo prozatím stačit,“ řekl a otřel si ruce o kalhoty.
A to už Alice nevydržela. „Co to děláš?“ vyštěkla. „Víš, co to dalo zařizování, než mi je vůbec Nigell poslal a ty je hned zamažeš nějakým svinstvem!“
„To by stačilo,“ vložil se do toho Edward. „Nechtěl jsem se do toho míchat, ale jinak to, koukám, nepůjde. Alice, ty víš, že se ve skutečnosti zlobíš sama na sebe a na to, že má pravdu. Tak toho nech, ten chudák se ti minulou noc omluvil snad stokrát a řekl bych, že už se dostatečně poučil. A ty, Jaspere, si takové myšlenky pro příště ušetři. Nezaslouží si to ani ona, ani já, když vás pořád musím poslouchat.“
Oba rozhádaní se na sebe podávali. Uplynulo asi patnáct vteřin, aniž by se jeden z nich pohnul. Potom, z čista jasna, se Alice na Jaspera zářivě usmála.
„Děkuju,“ řekla. „Ty vážně víš, jak mi udělat radost. Už se nemůžu dočkat příští soboty.“
Přešli k sobě, chytili se za ruce a dlouho se na sebe dívali.
„Takže, ehmm,“ odkašlal si Emmett. „Teď když jsme si zahráli na manželskou poradnu, můžeme už konečně začít s pohádkou? Myslím, že má Nessie nejvyšší čas,“ dodal ještě, když se podíval na hodinky.
V tu chvíli už Rose, Bella s Renesmé v náruči a Esmé stály ve dveřích a hrnuly se dovnitř.
„Jen jsme čekaly, až to tu budete mít hotové,“ vysvětlovala Bella. Uložila Nessie do postele a lehla si k ní. Přišel i Jacob, takže už byli kompletní. Vlastně ne docela.
„Carlisle?“ řekl Edward. „Už se bude vyprávět.“
„Začněte beze mě,“ ozvalo se zpoza dveří jeho knihovny. „Mám tu nějakou práci…“
„Říkal jsem, že to bude na dlouho,“ připomínal Emmett. „Takže začneme, co vy na to?
Za devatero… jak jsem to říkal posledně? Horami a lesy? Nebo řekami? No prostě – královstvíčko ve Forks si určitě všichni pamatujeme, že? Vládl tam král Carlisle se synem Edwardem…“
„Tuhle už jsme slyšeli,“ brblala nespokojeně Renesmé.
„Neslyšeli. Jsou to sice stejná jména, ale jiná pohádka. Bohužel máme jenom omezené množství rodinných příslušníků, takže si zvykejte, že se budou čas od času opakovat.
No a v království žilo samozřejmě spoustu jiných lidí a lidiček. Takže se dneska zaměříme na jeden menší domeček na okraji města, kde žila jedna mladá dívka, bylo jí, tuším, sedmnáct. A k velkému smutku nás všech, kteří jí fandíme, se nacházela v podobné situaci, jako Esměhurka ze včerejška. Tatínek jí zemřel a žila s nevlastní matkou. Ale možná to měla ještě o něco horší, protože kromě macechy musela sloužit ještě i dvěma nevlastním sestrám. Ty se jmenovaly Jessica a Lauren a byly protivné, líné a nevychované.
Takže chudinka dívka, jo, zapomněl jsem, jmenovala se Pobellka…“
„Taky dobrý,“ smála se Bella. „Jsem zvědavá, kdy někomu z nás konečně některá ta tvoje přezdívka zůstane.“
Emmett poznámku ignoroval a zapáleně pokračoval.
„Nakládali na Pobellku všechnu práci, která byla třeba. Když chtěla Jess na nákupy, Pobellka musela jet s ní a pomoct jí vybírat. Když si Lauren usmyslela, že se nechá ostříhat podle kastrolu, bylo to na Pobellce. Taky za ně musela psát úkoly a jednou jí dokonce Jessica nakázala, aby za ni zbalila podkoního Mika, ale to jí teda dvakrát nevyšlo, páč byl pak do Pobellky úplnej blázen a o ni neměl zájem. A to je jen to nejhorší. Samozřejmě musela také prát, vařit, uklízet a podle toho, jak na tom byly s inteligenčním kvocientem, je dost pravděpodobný, že jim musela připomínat i aby nezapomněly dýchat.
V království zatím princ, který neměl o existenci Pobellky ani tušení, běhal někde po lese a věnoval se své vášni – lovu vysoké. Což se ale nelíbilo jeho otci. A to už vlastně taky známe. Princové a králové jsou ve všech pohádkách stejní. Princ jezdí lovit, král chce syna oženit, a tak dále, a tak dále.
Takže když princ přišel do ložnice, kde právě večeřeli jeho rodiče…“
„Slyšela jsem dobře?“ ptala se Alice. „Říkal jsi do ložnice?“
„Do jídelny, ne?“ Emmett se tvářil zmateně a trochu rozpačitě.
„Vážně si řekl do ložnice,“ potvrdil Jasper. „Už jsem si říkal, koho tam asi večeřeli,“ dodal ještě se smíchem.
„Byli určitě v jídelně,“ pokračoval Emmett. „Král si chtěl s princem, který se pochopitelně jmenoval Edward, promluvit, a tak ho vyzval, aby se posadil na postel…“
„Jsi si stoprocentně jistý, že byli v jídelně?“ ujišťovala se zase Alice. „Kolik mají normální lidé v jídelně postelí?“
„…na židli! Sakra, co to zase říkám. Král vyzval prince, aby se posadil na židli, podal mu mísu s pečení a ptal se ho, jestli si taky kousek svlíkne k večeři.“
„Bylo snad tý pečeni horko?“ Alice už nebyla jediná, kdo se tvářil nanejvýš zmateně. Ostatní se na Emmetta koukali zkoumavými pohledy. Pravděpodobně přemýšleli, jestli ho nějaký grizzly neudeřil do hlavy moc silně.
Jen Edward, kterému konečně došlo, co se tady děje, se tiše uchechtl. „Rose, mohla bys toho prosím nechat? My bychom vážně rádi věděli, jak to skončí,“ řekl nakonec.
„Ach jo, Edwarde, ty taky všechno zkazíš,“ ušklíbla se uličnicky Rosalie a vytáhla ruku zpod Emmettova trička tak rychle, že si toho nikdo kromě Edwarda, který jediný věděl, odkud vítr vane, nemohl všimnout. Emmett se viditelně uvolnil a pokračoval.
„Král princi oznámil, že ho hodlá zasnoubit a oženit, a to co možná nejdříve. A jako nejlepší místo a příležitost k seznámení viděl maturitní ples Forkské střední. Princ z toho nebyl dvakrát vodvázanej, ale co mohl dělat?
A tak se hned druhý den objevily na všech sloupech, zdech a nástěnkách plakáty a pozvánky. Téma večera - POHÁDKOVÝ BÁL, aneb Ulov si svého prince. Místo konání – Královský zámek. Rázem se všechny dívky v rozmezí od šestnácti do osmnácti let začaly připravovat, aby z nich byly ty nejkrásnější a nejoslnivější princezny.“
„Alice?“ ozvalo se z vedlejší místnosti.
„Ano, Carlisle?“
„Můžu si půjčit tvoji pinzetu?“
„Eh, no jistě,“ odpověděla Alice trochu nedůvěřivě a dumala, na co by ji asi mohl potřebovat.
Bylo slyšet zvuk otevíraných dveří, lehké zasvištění větru, tiché klapnutí zásuvky v Alicině pokoji, opět vítr a zacvaknutí kliky – to vše během jedné vteřiny – a bylo zase ticho.
„Takže,“ dal se zase Emmett do řeči. „V rámci všeobecných příprav poslala Jess Pobellku koupit lístky na ples. Pobellka osedlala starého, polochcíplého poníka jménem Chewy a rozjela se ke škole. Kousek od pozemků ale nebohý kopytník naposledy zasýpal a nožičky se mu rozjely do stran.
,No tak, Chewy, už je to jenom kousek,´ snažila se Pobellka. Zvíře se ale odmítalo pohnout a tak musela pěšky. Sesedla a vydala se ke kancelářím.
Byla asi v půli cesty, když se dalo do deště – ve Forks nic neobvyklého. Cestu pokrývaly hroudy bláta. Teda snad to bylo bláto. Pobellka, která – cituji: Nedokázala přejít po rovném stabilním povrchu, aniž by našla něco, oč by zakopla, to byl celkem problém. Nohy se jí smýkaly a sotva držela rovnováhu.
A co se nestalo, kousek před dveřmi jí nohy podklouzly. Rozplácla se jak dlouhá, tak široká a měla bláto úplně všude. Dokonce i po celém obličeji, takže opět v jejím největším zájmu doufám, že to bylo opravdu jen bláto…“
„Emmette nebuď nechutný a pohni s tou pohádkou, než tady usneme všichni,“ neudržela se Bella.
„No jo, no jo. Takže vstala a začala ze sebe sklepávat hlínu, když vtom se za ní ozvalo: ,Jsi v pořádku?´
Otočila se a před ní, nebo teda za ní, ale teď už vlastně před ní, když se otočila, stál pohledný mladík s bronzovými vlasy. Když ji uviděl zepředu, zatvářil se poněkud rozpačitě, ale přesto k ní napřáhl ruku a pomohl jí z nejhoršího. Pobellka se pod vrstvou bláta silně červenala, když jí otevřel a podržel dveře do kanceláře. Oba si pak koupili lístky a vyšli zase do deště.
Když se vydali každý svou cestou, princ Edward, tedy ten mladík, jak my dobře víme, Pobellku ještě dlouho pozoroval. Možná proto, že mu na ní připadalo něco opravdu zajímavé. A možná prostě proto, že poník, kterého dívka s ještě námahou přivedla k životu, se pohyboval rychlostí asi tak tří kilometrů za hodinu a bránil mu ve výjezdu na hlavní.
Druhý den jel princ opět na lov. Moc se mu ale nedařilo a navíc měl hrozný hlad. Zajel tedy do města a po chvíli našel, co hledal – malý krámek s kuřecími specialitami. Seskočil z koně a mířil dovnitř, když si všiml osoby před obchodem. Nějaký chudák tam stál na dešti v kuřecím převleku a rozdával letáky.
Ani by si toho více nevšímal, ale kuře najednou zakoplo, pravděpodobně o vlastní pařát a spadlo na biskupa.
„O co, že vím, kdo je v tom převleku,“ smál se Jake.
„To asi tušíme všichni,“ přidal se k němu Jasper. Bella si jen založila ruce na prsou a našpulila dokonalé rty, zatímco Emmett pokračoval.
„Princ ke kuřeti přiskočil a pomohl mu na nohy. Jakmile se dotkli, zvláštně to mezi nimi zajiskřilo…“
V tu chvíli otřásla domem ohlušující rána a zpod dveří knihovny se vyvalil slabý obláček kouře. Esmé s Edwardem vběhli dovnitř jako první, ostatní jim byli v patách. Nastalo ticho.
Uprostřed místnosti stál Carlisle s překvapeným výrazem ve tváři. Ohořelé nohavice mu slabě doutnaly. Okolo těla měl omotané žárovičky, které měla Alice schované pro zvláštní příležitosti. Divoce blikaly jedna přes druhou bez jakéhokoliv řádu. Celou scénu podtrhovala ještě zčernalá pinzeta trčící ze začouzené zásuvky.
První se vzpamatoval Emmett. „Prýma,“ zasmál se. „Můžeš vyrazit na Hallowen.“
Jestli měl Emmett nějaký dar, nebyla to jeho síla, ale jeho schopnost odlehčit atmosféru. Jeho žertík probral ostatní z počátečního šoku. Esmé s úlevou vydechla a rozesmátá Nessie se natahovala po světýlkách, která byla místy přiškvařená ke Carlislově košili.
„Řekl bych, že si radši půjdu poslechnout, jak to dopadne s tím kuřetem,“ řekl nakonec Carlisle trochu zahanbeně. Esmé ho objala kolem pasu a všichni se přesunuli zpátky do ložnice.
„Tak,“ pokračoval Emmett, když se opět usadil na své místo. „Myslím, že jsme skončili někde u toho jiskření že?“
„Doslova,“ ušklíbla se Rose.
„Dobře. Tedy, kuře rychle vytáhlo křídlo z princovy ruky a rozpačitě sklonilo hlavu.
,Neviděli jsme se už někdy?´ zeptal se Edward a vzal kuře jemně pod zobákem, aby mu viděl do očí. Zdálo se mu, že tu barvu mléčné čokolády odněkud zná.
Kuře naklonilo hlavu ke straně. ,Píp?´ zeptalo se překvapeně. Podle hlasu to byla dívka.
,Já nevím,´ odpověděl princ. ,Připadáš mi povědomá.´
,Píp,´ pokrčilo kuře ochmýřenými ramínky a opět se zadívalo na pravděpodobně velice zajímavou puklinu v chodníku.
,Nevadí,´ usmál se princ. ,Tak já už tě nebudu rušit, máš jistě hodně práce.´ Rozloučil se a odešel. Kuře tam stálo jako zmoklá slepice a pozorovalo ho, jak mizí za zatáčkou.
Ten večer se princovi usínalo opravdu špatně. Nejenže neměl žádného strejdu Emmetta, který by mu pověděl pěknou pohádku, což by samo o sobě bohatě stačilo. Ale on měl navíc plnou hlavu těch čokoládových očí. Bylo pro něj stále těžší smířit se s myšlenkou, že by se už zítra měl oženit s nějakou cizí dívkou.
Ještě když Pobellka ráno vstala, stále si nadávala do slepic. Nechápala, proč neřekla něco smysluplného. Ale kdyby ano, třeba by ji poznal a bylo by to ještě horší. Navíc jí macecha výslovně zakázala mluvit se zákazníky. Měla to holka prostě těžký.
Brzy jí však myšlenky na trapné chvíle vyhnala z hlavy přibývající práce. Nevlastní sestry se strojily na večerní ples, takže se celý den nezastavila. Pořád jen Pobellko tohle, Pobellko tamto…
Když bylo večer konečně všechno hotové a macecha s dcerami odjely za velkou slávou, Pobellka se schoulila ve své posteli a dala se do pláče. Myslela na ten zvláštní dotek včera před obchodem a nedokázala potlačit narůstající smutek.
Z tváře se jí skutálela obří slza a dopadla na polštář. Pobellka ji sledovala a čekala, až se vsákne do látky, ale slza se jen zaleskla, dokonale kulatá jako nejdražší perla a v tu ránu místo ní na polštáři seděla zvláštní drobná osůbka.
Dívka se lekla a vyskočila z postele. ,Kdo jsi?´ zeptala se.
,Já jsem tvoje dobrá víla,´ odpověděla dotyčná zvonivým hláskem.
Pobellka byla zmatená. Vždycky si myslela, že víly kmotřičky jsou staré a bělovlasé baculaté dámy. Tahle víla byla jen o něco málo starší než ona, vlasy měla uhlově černé a krátce střižené a na tváři jí pohrával rozverný úsměv.
,Takže, co s tebou provedeme?´ zeptala se vesele a obešla vyjukanou dívku, aby si ji pořádně prohlédla. ,Hmmm, s tímhle se nedá pracovat, ´ povzdychla si nakonec. ,Holka, ty máš teda vkus, to ti povím. To bude chtít víc, než jen mašli do vlasů a pár volánků. A napřed tě musíme celou vycídit.´
A najednou se uprostřed místnosti objevila mramorová vana s kouřící vodou. Pobellka se ani nestihla rozkoukat a už ji dobrá víla drhla a pucovala všemi možnými voňavými prostředky. Pak ji usušila, mávla štíhlou ručkou a Pobellka byla krásně učesaná. Mávla podruhé a Pobbelka byla nalíčená. Mávla potřetí a oblékla ji do krásných, tmavěmodrých šatů. To se víle muselo nechat. Pokud šlo o oblékání, byla jedničkou v oboru. Viditelně spokojená se svou prací dívku otočila k zrcadlu.
,Páni,´ vydechla Pobellka. Prohlížela si neznámou krásku před sebou a nevěřila vlastním očím. ,Ale k čemu to všechno je?´
,Přece na ples,´ povzdychla si víla. ,Myslela jsem, že ti to dojde.´
Dívka vykulila oči. ,V jakém zvráceném paralelním vesmíru bych já šla dobrovolně na ples?´zeptala se. ,Neumím ani tančit.´
Víla obrátila oči ke stropu. ,To se všechno poddá, uvidíš. Navíc, třeba tam potkáš toho, pro koho jsi tu před chvílí ronila slzy.´
Konečně něco, na co Pobellka slyšela. Už se nenechala dál pobízet a vyrazila ke dveřím.
,Ale jak se tam dostanu?´ zarazila se, když došla na dvorek před domem a široko daleko viděla jen chromého Chewyho.
,O to se nestarej,´ zatrylkovala víla a opět půvabně mávla ručkou.
Chewy se zvedl ze země, asi tak tři stopy nad rozbahněný trávník a zmateně máchal nožičkama. Ty se mu začaly prodlužovat, mohutnět, sílit, až už to nakonec ani nebyl on. Když se zase postavil na zem, byl z něj krásný vznešený kůň.
,Páni,´ vydechla Pobellka a poplácala milovaného starouška po hřbetu.
,Tak na co čekáš?´ naléhala víla. ,Nasedej, ne?´
,Na koně?´ vyděsila se Pobellka. ,Vždyť někde spadnu, nebo mě srazí větev, nebo co já vim, co horšího se mi ještě může stát? Můžu narazit do stromu. A určitě mi bude šaptně!´ panikařila.
,Neboj se,´ chlácholila ji sudička a pomohla jí na koně nasednout. ,Jestli máš strach, zavři prostě oči a počkej, až se zastaví. Jo a nezapomeň!´ dodala ještě. ,Musíš se vrátit domů do půlnoci, pak kouzlo vyprchá a ty budeš zase jako dřív.´
Pobellka přikývla. Potom pevně zavřela víčka a pak kolem sebe cítila svištící vzduch, jak kůň uháněl neuvěřitelnou rychlostí. Když se po nějaké době zastavil, odvážila se a oči otevřela.
Překvapeně zírala na bílý zámek, před kterým najednou stála. Stavba byla nádherná, vkusná a nadčasová. Vysoké cedry kolem byly ověnčené bílými žárovičkami.“
„Dokud je král Carlisle nezkratoval,“ doplnila příběh Esmé.
„Tak nějak,“ zasmál se Emmett. „Takže, Pobellka slezla z koně a vyšla k zámku. V půlce cesty zaváhala a otočila se k odchodu. Chewy ale zafuněl nozdrami a pokynul jí hlavou, aby šla dál.
,Myslíš?´ zeptala se ho. Koník zařehtal. ,Tak já to zkusím.´ Připnula si do vlasů lehký závojík v barvě šatů a vydala se ke dveřím.
Jen co vkročila, byla rázem středem pozornosti. Všichni se za ní otáčeli. Muži s obdivem, ženy se závistí. Vkročila do tanečního sálu a ihned zalitovala, že nezůstala doma.
Uprostřed parketu tancovala Lauren v objetí toho krásného neznámého, kvůli kterému dnes plakala. Rozklepala se jí kolena. Copak jí už její sestry nevzali všechno? To ji museli připravit i o ten poslední kousek naděje? Otočila se a pádila pryč, i když ji trochu brzdily vysoké podpatky.
,Promiňte, slečno,´ zastavil ji milý hlas a na rameni ucítila dotek něčí ruky. Otočila se a hleděla do jeho tváře stejně okouzlená, jako poprvé. Někde v pozadí viděla Lauren s nasupeným výrazem.
,Byla jste na odchodu?´ zeptal se smutně princ. ,Doufal jsem, že budu mít tu čest zatančit si s vámi.´ Usmál se a nabídl jí rámě.
Pobellku náhle opustily všechny pochyby. Souhlasila a protančila s princem většinu večera.
,Sundejte si závoj,´ prosil princ, když se spolu později procházeli po zahradě.
,Nemohu,´ odporovala Pobellka, která se stále bála, že by se tak mohla probudit z krásného snu.
,Tak mi aspoň prozraďte, kdo jste,´ žadonil.
,Proč to chcete vědět?´ ptala se Pobellka.
,Protože jsem právě potkal dívku, se kterou se ožením.´ zněla odpověď.
,No tak to teda ne,´ vysmála se mu dívka. ,Já se vdávat nebudu. To je proti veškerým mým zásadám.´
,To u vás opravdu nemám šanci?´ rmoutil se princ.¨
Pobellka se zakoukala do jeho očí a malinko pookřála. ,Dobrá,´ řekla nakonec. ,Dám vám hádanku, a když ji uhodnete, stanu se vaší ženou.
Zaprvé: Tváře od bláta, špínou zamazané, ale popelář to není.
Zadruhé: Rudé nožky, tělo ochmýřené, ale slepice to není.
Zatřetí: Šaty s vlečkou, cool vystajlované, ale princezna to není, jasný pane. Kdo je to?´
Princ posmutněl. Bylo vidět, jak mu to v hlavince šrotuje, ale kloudná odpověď z něj nevypadla.
Posmutněla i Pobellka. Copak ji vážně nepoznal? To je v těch krásných šatech o tolik jiná?
,Je mi líto, princi,´ řekla. ,Ale nemohu se za vás provdat.´“
„Au, to bolí,“ ušklíbl se Edward.
„Vtom se na zámecké věži rozezněly zvony. Pobellka si vzpomněla na vílino varování a rozběhla se k Chewymu. Pinc po ní natáhl ruku, ale zachytil jen jemnou látku jejího závoje. Dívka se vyděšeně ohlédla a princ tak na zlomek sekundy spatřil barvu jejích očí. Překvapeně vydechl. Pobellku to popohnalo k ještě lepšímu sprinterskému výkonu a dál uháněla zahradou. Ale ouha!“
„Ouha?“ zeptala se Rose překvapeně.
„Jo, ouha. Je v tom nějaký problém?“
Rosalie jen pokrčila rameny – na podobné výrazy si teď asi bude muset u Emmetta zvykat – a pohádka pokračovala.
„Ale ouha! Na schodech zakopla a vyzuly se jí obě boty. Nevšímala si toho a běžela dál. Potřebovala se dostat ze zámku dřív, než kouzlo přestane působit. Doklopýtala ke koni, nasedla a rozjela se do hustého stromoví. Po několika skocích ale koník klopýtl, zpomaloval a zpomaloval, až už to vůbec nebyl kůň. Nebohý poník vydal podivný zvuk – nebylo jasné, kterým koncem – a zastavil se úplně.
Mezitím princ doběhl ke schodům a našel ztracené střevíčky. Zaradoval se, že je může použít a nalézt tak svoji milovanou, ale když si je pozorněji prohlédl, zjistil, že jsou to osm a třicítky. ,Tuhle velikost má snad polovina místních dívek!´ zabědoval.
Potom uslyšel od brány klapání kopyt. Utíkal tedy ke stájím pro dva své nejlepší koně a rozjel se po zvuku.
Ujížděl temnou nocí a míjel jen stromy, pak ale zahlédl u kraje cesty něco světlého. Zpomalil a zastavil. V trávě tam leželo nějaké zvíře a ztěžka dýchalo. Na jeho hřbetu seděla rozcuchaná dívka s obličejem schovaným v dlaních. Zdálo se, že pláče.
,Ahoj,´ řekl princ. Nedočkal se však odpovědi. ,Neviděla jsi tu projet krásnou princeznu na vznešeném koni.
,Ne,´ pomyslela si Pobellka. ,Jenom špinavou holku v odrbaných domácích teplákách a tričku od pyžama na něčem, co kdysi býval poník.´ Nahlas nic neřekla, aby nepoznal její hlas. Jen přikývla na souhlas.
,Skvělé,´ zaradoval se princ. ,A povíš mi, kudy jela?´
,Kam asi, ty chytrej,´ řekla si zase Pobellka v duchu. ,Je tu jenom jedna cesta. Z jednoho konce jsi přijel, takže když to vezmeš vylučovací metodou… Pche. A za tebe že bych se měla provdat?´
„Tohle ani nemá smysl komentovat,“ uchechtl se Edward.
„Když já v takové chvíli prostě neodolám,“ hájil se Emmett.
„Tak. Opět nic neřekla, jen zvedla ruku a ukázala směrem, kterým měla původně namířeno. Princ poděkoval a rozjel se dál podle její rady. Pobellka si povzdychla, naložila si Chewyho na záda a vykročila směrem k domovu.
Byl to kus cesty, takže tam dorazila až kolem poledne. Všude vládl zmatek a chaos. Proslýchalo se totiž, že princ hledá onu krásku ze včerejšího večera, a tak se obě sestry fintily ještě nechutněji než na ples. Macecha Pobellku vypeskovala za pozdní příchod, zabavila jí klíčky od Chewyho a na zbytek dne jí nařídila směnu před obchodem. Dívka, kterou už nemohlo nic zklamat víc, než princova zabedněnost, se rezignovaně odešla převléknout.
O pět minut později přijel princ. Jakmile vešel dovnitř, Jessica s Lauren se mu ovinuly kolem krku a odmítali ho pustit.
,Já jsem tvoje princezna!´ křičela jedna.
,Ne, já to jsem!´ křičela druhá.
Princ – mírně zmodralý v obličeji – poněkud poklesl v kolenou pod tíhou obou rivalek, ale upadnout si nemohl dovolit. Nechtěl riskovat, že by mu snad některá z nich začala poskytovat dýchání z úst do úst. Nakonec je nějakým zázrakem setřepal, obě je lehce profackoval, a když se vzpamatovaly a ztichly, zeptal se jejich matky hlasem plným obav: ,Jinou dívku už v domě nemáte?´ Byl to totiž poslední dům a princ už ztrácel naději.
,Ne,´ odpověděla matka. ,Snad jen ještě jedno kuře,´ dodala ještě se škodolibým úsměškem.
Právě v té chvíli totiž Pobellka scházela ze schodů ve svém pracovním oděvu. Princ se na ni překvapeně podíval.
,Ehm, píp?´ zeptalo se kuře udiveně.
Princ Edward jen s povzdychem obrátil oči ke stropu a přistoupil k ní blíž. Zadíval se do těch známých hnědých očí a vzal její ochmýřený obličej jemně do dlaní.
,Jestli ti to nevadí,´ řekl a pomalu jí sundal převlak z hlavy. ,byl bych mnohem radši, kdyby neschovávala obličej. Žil jsem bez tebe tak dlouho, jak jsem jen dokázal snést. Teď… Mi něco pověz. Opravdu si mě nechceš vzít?´
,P! P-p… přijde na to,´ odpověděla Pobellka a vykuckala hrstičku žlutého peří.
,Na co?´
,Znáš už odpověď na mou hádanku? Zaprvé: Tváře od bláta, špínou zamazané, ale popelář to není?´
,Tenkrát u školy, ta malá holka s hlavou celou od h-“
„Emmette, kroť se!“ zavrčel Edward nekompromisně.
„-líny?“ dodal Emmett. „To s´ byla ty.´ usmál se princ blaženě a stejně tak Pobellka.
,Zadruhé: Rudé nožky, tělo ochmýřené, ale slepice to není?´
,Taky ty,´ řekl a objal ji kolem baculatého slepičího tělíčka.
,Zatřetí: Šaty s vlečkou, cool vystajlované, ale princezna to není, jasný pane. Kdo je to?´
Princ už na nic nečekal a políbil ji.
,Naše Pobellka?!´ vyjekla udiveně Jessica.
To už se Pobellka soukala z převleku, hodila ho po Lauren a chytila se prince jako klíště. Princ nasadil kuřecí hlavu Jessice, která tam stále stála s pusou dokořán, takže jí jakákoliv změna zevnějšku jen prospěla a vzal svou nevěstu do náruče.
Nesl ji ven na dvorek, kde ji vysadil na krásného černého hřebce Martina, sám nasedl na druhého krasavce Astona a rozjeli se k zámku.
A princ si vzal Pobellku, která pro něj byla nejkrásnější na světě. Byla velká svatba se spoustou žároviček a světel, a jestli nevyhodili pojistky, tak tam svítí dodnes.“
Emmett se rozhlédl po svém obecenstvu. Bylo hezké sledovat, co s lidmi dělají jeho šťastné konce. Alice se tiskla k Jasperovi, všechny stopy po hádce byly dávno pryč. Carlisle objímal Esmé, která mu rukávem utírala zamazaný obličej. Edward líbal blaženou Bellu do vlasů, Nessie zívala u Jacoba v náruči. Když ucítil Rosaliiny vlasy na své tváři, jak si opřela hlavu o jeho rameno, svět se zdál být dokonalý.