O stvoření světa

„Emmette?“

„Ano?“ zeptal se Emmett nejistě a trochu nedůvěřivě. Když měla Nessie v očích tenhle zvědavý výraz, obvykle to pro něj nevěstilo nic dobrého.

„Jak vznikl svět?“

Emmett si chvíli myslel, že holčička žertuje, ta se ale tvářila naprosto vážně.

„Nejsi na takové otázky ještě malá?“ zeptal se nakonec.

„Pch-,“ uchechtl se Jake s plnou pusou. Seděl v kuchyni, ládoval se špagetami a sledoval ty dva, kteří měli na zemi rozložené Upíre, nezlob se! a až do teď byli zabraní do hry. „Buď rád, že se nezeptala, odkud se berou děť-“

„To máš tak!“ vychrlil ze sebe honem Emmett. „Nikdo přesně neví, jak to opravdu bylo. Existují jen dohady a teorie, nebo příběhy a legendy. Ale nikdo není tak starý, aby si to pamatoval.“

„Ani Carlisle?“

„Ne,“ usmál se. „Ani Carlisle.“

„Ten je ale hodně starý,“ nepřestávala to Nessie zkoušet.

„Ale svět je přeci jenom ještě o něco starší.“

Renesmé posmutněla. „Ty o tom vážně nic nevíš?“

Nasadila tu nejtruchlivější tvář a zkřivila plné rtíky, jako by se snad měla dát každou chvíli do pláče. Emmett k ní natahoval ruce a tvářil se jako někdo, kdo má v ruce odjištěný granát. Jacob, který celou scénu pozoroval od stolu, se zakuckal smíchy a jedna špageta mu vylétla nosem.

„Dobře, dobře,“rozhodil Emmett rukama v rezignovaném gestu. „Já nevím, že si na takový věci vybereš vždycky mě.“

„Umíš nejlíp vyprávět.“

Přesně na to Emmett čekal. Viditelně pookřál a už se chystal začít.

„V Písmu svatém se praví, že na počátku všeho života na zemi byla tma a…“ Zamyslel se. Původně chtěl prostě převyprávět klasický, všem známý příběh z Bible. Ale když teď slyšel sám sebe, jak to zní nudně a neosobně, rozhodl se malilinko pozměnit historii. „…a Aro.“

Zeširoka se usmál a sledoval dívčinu reakci. Ta, jak uslyšela známé jméno, nadšeně vypískla a už visela očima na jeho puse.

„Aro se rozhlédl po té tmě,“ pokračoval Emmett. „A viděl, že nic nevidí. Štvalo ho to, a tak přemýšlel, jak to udělat, aby viděl. Poté, co hodinu šmátral po vypínači a nic nenahmátl, byl už hodně dopálený a tak zvolal: ,Budiž světlo!´ A rozsvítilo se Slunce.“

„Jůůů,“ vydechla Nessie. „Jak to udělal?“

„Tak to vážně nevím,“ usmál se Emmett. Ale slibuju, že až ho uvidím, zeptám se ho.

Takže bylo světlo. Aro se opět rozhlédl a už viděl. Viděl světlo a viděl tmu. Zjistil, že si zrovna moc nepolepšil a zase byl naštvaný. I viděl Aro, že světlo nestačí. Navíc ho už nebavilo tam jen tak povlávat ve vzduchu.

A tak stvořil Zemi a nad Zemí nebe se sluncem. Koukal, co to vlastně udělal a clonil si oči. Měl toho neustálého šajnu po krk a tak stvořil den a noc.

A byl večer, a bylo jitro, den první.

Tak Aro šel a šel, nohy měl od země celé zablácené a zas ho to vytáčelo. Stvořil tedy vodu, aby si je mohl umýt. Nějak se mu to ale vymklo a voda byla najednou úplně všude. A tak oddělil vodu na zemi od vody na obloze a vzniklo nebe. Země byla ale pořád celá zavodněná a zablácená a Aro viděl, že to nestačí.

A byl večer, a bylo jitro, den druhý.

Aro přecházel po mořském dně a z našpulených rtů mu unikaly droboučké bublinky. ,Takhle to dál nejde,´ pomyslel si. A řekl: ,Hmm, mmmmmmm, mmmmmm mmm mmm mmmm mm mmmm?´

Asi takhle nějak to znělo, i když to není úplně přesné. Ono pod vodou se mluví dost obtížně, víš? Ale abychom v tom měli jasno, ve skutečnosti řekl: ,To, sakra, nemůžu mít kousek suchýho pod nohama?´

A stalo se tak. Voda se rozestoupila a ukázala se tmavá hlína. Aro nazval hlínu zemí a vodu mořem. Vykročil na souš a rozhlédl se po sluncem zalité krajině. Pořád tu něco chybělo. Nohy měl navíc už zase zablácené.

I zvolal Aro: ,Chci tu okamžitě něco pod nohy, po čem se bude dát normálně chodit. Jo, a kdyby bylo i něco, co by zastínilo tu obří ohnivou kouli, aby mi věčně nesvítila do očí, taky bych si nestěžoval.´

A stalo se tak. Ze země pod Arovými ušmudlanými chodidly vyrašila měkká tráva a okolo začaly pučet vysoké stromy. Země se zazelenala a rozkvetla.

A byl večer, a bylo jitro, den třetí.

Tenhle den si Aro celkem užil. Bloumal po světě a kochal se přírodou, ale pak nastala noc a s ní i další nevyřešený problém. Zemi totiž opět zahalila tma a Aro, nadávající, jak neustále vrážel do stromů, pochopil, že to pořád nestačí.

Zhýčkán svou nově objevenou mocí co řeknu, to mám se rozkřikl: ,Chce to ještě jedno světlo! Ale nějaké menší, mírnější, co by v noci svítilo pod nohy.´

A přikutálel se k němu Měsíc.

Aro si zaclonil oči. To světlo bylo sice tlumenější, to ano, ale pořád ne dost. ,Možná kdyby svítilo z trochu větší dálky…´ napadlo ho. A tak si Měsíc nadhodil a úžasným velekopancem ho poslal na oběžnou dráhu. Tam, kde se jeho noha Měsíce dotkla, zůstal velký kráter a z úlomků vznikly hvězdičky.

Aro byl celkem spokojený, což je, tuším, za celý příběh poprvé. Ale pak ho v krku začalo ukrutně pálit nesnesitelnou žízní a on věděl, že to nestačí.

A byl večer, a bylo jitro, den čtvrtý.

Nebohý Aro se ploužil pustinou a rukou si svíral vyprahlé hrdlo. Když už to nemohl vydržet, zařval: ,Chci kus žvance, nebo umřu žízní!“

A na zemi se objevili ptáci, ryby, srnky, samozřejmě také medvědi, vlci a všelijaká jiná havěť a Aro se vydal na lov.“

Nessie se mlsně olízla, jak na ni taky šly chutě, Jacob mezitím dojedl třetí porci těstovin a kupodivu se zdálo, že má dost. Sedl si vedle Renesmé a poslouchal s ní.

„Lovil a lovil, až skolil krásného, urostlého medvěda. Zakousl se a dychtivě se přisál k tepně. ,Fuj!´ odplivl si o vteřinu později znechuceně do trávy. ,Tohle se vážně nedá pít.´

I poznal Aro, že to nestačí.

A byl večer, a bylo jitro, den pátý.

Bloumal zase Aro krajinou, sám a sám, i zvěř se mu vyhýbala. Nakonec zvolal: ,Chci něco k jídlu, co bude dobře vypadat - nejlépe jako já – ale aby to dobře i chutnalo a vonělo a aby toho byl všude dostatek.

A vznikli lidé, muž a žena, a Aro jim rozkázal množit se, aby měl vždycky dost jídla.

Tady si samozřejmě nesmíš brát z Ara příklad, Nessie,“ dodal rychle Emmett, kterého napadlo, že to nezní zrovna moc výchovně. „My samozřejmě víme, že lidé se nejedí ani nekouškou, že?“

„Ale Jacoba kousat můžu?“ ujišťovala se Renesmé.

„Ano,“ smál se Emmett. „Jacoba kousat můžeš, taky bych to někdy s chutí udělal,“ ušklíbl se ještě. „Ale jestli sis nevšimla, on není tak docela člověk.“

„Auuuuuuu!“ zavyl se smíchem Jake.

„Přesně,“ dodal Emmett. „Takže toliko ke kousání a teď se vrátíme k příběhu.

Aro uhasil žízeň a bylo mu celkem dobře.

Ale co se nestalo, jak tak koukal na všechny ty zaláskované lidičky, bylo mu smutno. Shledal, že nemá k sobě nikoho, ke komu by se přitulil. I poznal osamělý Aro, že to stále nestačí.

A byl večer, a bylo jitro, den šestý.

Ráno dostal Aro spásný nápad. Vydal se mezi lidi, vybral si dva chlápky, kousl je a udělal si kamarády. Pojmenoval je Caius a Marcus, naučil je hrát Upíre, nezlob se! a bylo mu fajn. Ale po čase zjistil, jak tak sledoval počínání lidí, že by to chtělo mít k sobě nějakou ženu.

Vyšel tedy opět mezi lid, a vybral si družku. Kousl ji a stvořil Sulpicii.

A byl večer, a bylo jitro, den sedmý.

A Aro po té jediné noci věděl, že to už opravdu stačí, a radši už nikdy nic dalšího nestvořil.“

Jacob po poslední větě propukl v hlasitý řehot. „Tu jeho křehotinku bych někdy rád potkal!“ podařilo se mu ze sebe vysoukat.

Nessie s úsměvem vyskočila ze země a běžela dát Emmettovi velkou pusu na tvář. „To bylo supr,“ pochválila ho. „A příště,“ řekla, a Emmett byl najednou podivně bledý i na upíra, „mi povíš, kde se berou ty děti.“