Ochrana I. - 3. kapitola
Pečlivě jsem se na vyučování připravila. Nebylo to zase až tak lehké, jak jsem si představovala. Dosud jsem přednášela pouze dospělým kouzelníkům na konferencích. Brzy jsem zjistila, že upoutat pozornost puberťáků je mnohem více vysilující.
První hodinu jsem měla se studenty šestého ročníku z Nebelvíru a Zmijozelu. Na první pohled mě zaujal blonďatý mládenec obklopený dvěma tupě vyhlížejícími gorilami, který okázale dával najevo, jak se nudí. V předposlední řadě seděli dva chlapci z Nebelvíru, jeden z černými rozcuchanými a druhý s rezavými vlasy, kteří si pořád něco vzrušeně špitali. Naštěstí tam byly i vděčněji vyhlížející tváře.
První hodinu jsem věnovala podstatě kosmologie a rozsahu naší výuky v tomto ročníku. Těsně před koncem hodiny dívka, která jako jedna z mála velmi pozorně celou hodinu poslouchala, zvedla ruku a zeptala se:
„Prosím, paní profesorko, budeme letos probírat také podstatu plynutí času, jak jste se o ní zmínila ve svém posledním článku v Magické revue?“
Dost mně vyrazila dech. Spíše bych očekávala, že ve svém věku bude číst Týdeník čarodějek, než odborný časopis.
„Jedná se o velmi složité téma, slečno … “ stále jsem si ještě nedokázala zapamatovat všechna jména.
„... Grangerová,“ doplnila mě.
„Uvidíme, jak budete pokračovat ve studiu kosmologie. Pokud Vás zejména toto téma bude zajímat, můžeme je probrat v rámci individuálních konzultací, pokud si kosmologii vyberete jako jedno z témat své ročníkové práce.“
Jak jsem očekávala, po skončení hodiny za mnou slečna Grangerová přišla doprovázena poněkud nesměle vyhlížejícím chlapcem.
„Paní profesorko, určitě bych měla zájem u Vás psát ročníkovou práci a tady Neville také. Jeho by zase zajímaly morální aspekty kouzelnické praxe.“
Přiznám se, že mně oba zvedli náladu. Najednou jsem měla pocit, že tato práce snad bude mít skutečně smysl.
„Výborně slečno Grangerová. Téma času je sice velmi náročné, ale pokud Vás opravdu zajímá … proč ne.“
***
Dva týdny v Bradavicích uběhly celkem poklidně. Šla jsem se připravit na svou hodinu, když najednou jsem za rohem uslyšela řinčení rozbitého skla.
„Opravdu nevím, zda jste takový idiot Longbottome, nebo to děláte schválně,“ zcela neomylně jsem rozeznala Snapeův řev. Když jsem přišla potichu blíž, uviděla jsem dva chlapce, nad nimi rozkročeného Snapea s rukama v bok a mezi nimi rozbitou sklenici, ze které vytékala nějaká nažloutlá tekutina. Ten roztřesený chlapec s červenýma ušima byl zjevně Longbottom (konečně jsem si spojila jméno Neville s jeho příjmením), protože trochu vzlykal a sténal, že nechtěl.
„Neudělal to přece schválně, pane profesore,“ ozval se srdnatě ten druhý chlapec s rozcuchanými černými vlasy.
„Mlčte Pottere!!!“ vyjel na něho Snape. Á tak ten chlapec s brýlemi je ten slavný Potter. Až teď jsem si všimla, jak mu zpod dlouhé ofiny vykukuje jizva ve tvaru blesku. Už od dětství jsem měla po krk lidí, kteří si vylívají vztek na slabších. Pokud ten výstup myslel Snape vážně, tak to se od svého mládí moc daleko nedostal.
„Dovolíte, kolego,“ rozhodla jsem se toho třesoucího se nebožáka zachránit, „mohl by jste na chvíli postrádat Longbottoma, potřebovala bych, aby mi pomohl odnést pomůcky na hodinu.“
Snape evidentně zalapal po dechu. Jednak si nevšiml, že jsem přišla a jednak nebyl zvyklý, aby jej v takových chvílích někdo přerušoval. Můj klidný tón hlasu byl v takovém kontrastu s jeho řevem, že i oba chlapci najednou ztratili řeč.
„To jste si tedy vybrala pomocníka,“ vybuchl Snape, když se po chvíli vzpamatoval a významně ukázal na rozbitou sklenici.
„No snad nebude tak zle, kolego. Není to nic, co by se nedalo napravit.“ S tichým Reparo jsem sklenici zpravila, kouzlem jsem rozlitou tekutinu vrátila do sklenice a ještě jsem se postarala, aby mi skočila do nastavené ruky (což zjevně vyvolalo obdiv u Pottera, zatímco Longbottom jen zděšeně čekal co přijde dál) a podala jsem ji zpět Snapeovi se slovy:
„To se přece může stát každému, kolego. Longbottome je jinak nadaný žák s velmi dobrým charakterem. Proč Vám to vlastně povídám,“ dodala jsem s co nejmilejším úsměvem, „učíte ho déle než já, takže jste si toho určitě již všiml.“
Potter to už nevydržel a aby zamaskoval svůj úsměv, začal si ihned upravovat tkaničku u boty.
„Pojďte Longbottome, hodina začíná již za chvíli,“ řekla jsem dříve, než Snape stačil otevřít ústa, neboť jsem z výrazu jeho tváře pochopila, že je nejvyšší čas odtroubit ústup.
Když jsme dorazili do mého kabinetu Longbottom se pořád ještě trochu třásl a byl bledý jako stěna. Už jsem se na něj nemohla dívat a tak jsem řekla: „Drahý Longbottome, profesor Snape je zkušeným kouzelníkem a ve svém oboru se skutečně vyzná, ale přesto přese všechno je to jen člověk a vsadím se, že určitě nosí podobné spodky jako vy.“
Konečně se Longbottom uvolnil a začal se smát.
„No tak to bychom měli,“ pokračovala jsem, když už měl konečně zdravější barvu. „Teď vezměte ty kompasy a jdeme.“
***
Když jsem s Longbottomem přišla na následující hodinu, Potter, který zjevně doběhl těsně před námi, něco vzrušeně povídal svému sousedovi Weasleymu (konečně si už začínám ta jejich jména pamatovat) a několika dalším spolužákům kolem, z čehož jsem zaslechla jenom „… postavila se Snapeovi …“ Snažila jsem se nedat na sobě nic znát, ale nemohla jsem si nevšimnout jejich obdivných pohledů. Opravdu jsem nečekala, že právě konfrontace se Snapem mi u studentů zvedne prestiž tak vysoko. Cesty Merlinovy jsou nevyzpytatelné. No, každopádně jsem získala několik dalších pozorných žáků navíc.
***
Ten den jsem se u večeře snažila dělat jakoby nic, i když bylo zřejmé, že Snape se ovládá ze všech sil. Snažila jsem se ho ignorovat a jeho chladný, zlostný pohled jsem opětovala milými úsměvy.
Po večeři jsem se snažila jít co nejkratší cestou do svého pokoje. Ještě pár schodů a … počkat. Najednou jsem měla takový divný nepříjemný pocit. Než jsem stačila identifikovat, co to je, něčí ruka mě chytla u krku za hábit, přirazila ke stěně a už jsem měla před sebou ostré rysy Snapeova obličeje.
„Jestli mě budete ještě jednou před studenty zesměšňovat, tak si to s Vámi vyřídím,“ syčel na mě zlověstně. Naštěstí jsem se brzy vzpamatovala a vší silou jsem jej od sebe odstrčila.
„To jsem nikdy neměla v úmyslu. Psychické deptání labilních studentů však není žádným hrdinstvím,“ vmetla jsem mu do tváře.
„Tato škola není pro labilní, kolegyně,“ nasadil Snape ten nejnepříjemnější tón, jakého byl v té chvíli schopen.
„Jako učitelé jsme tu snad od toho, abychom takovým studentům pomohli a ne je zničili,“ pokračovala jsem.
„Takový začátečník jako Vy mě nebude poučovat,“ zvýšil Snape poněkud hlas.
„Měl by jste si pročistit játra, kolego, aby Vás ta vztahovačnost přešla,“ nedokázala jsem potlačit touhu vrátit mu něco z toho, co na mě zkoušel v mládí.
Náš slibně se rozvíjející rozhovor byl náhle přerušen srdcervoucím výkřikem v druhém patře. Překvapeně jsme se na sebe podívali a už jsme oba běželi do druhého patra. Na zemi ležela studentka Nebelvíru Parvati Patilová. Na rukou a na pravém spánku a tváři měla tržné rány, ze kterých krvácela.
„Jak se to jen mohlo stát?“ řekl Snape spíše pro sebe a s pohledem, ve kterém jsem rozpoznávala starostlivý pohled jeho matky, prohlížel Patilové zorničky. Zatímco se Snape skláněl nad Patilovou, všimla jsem si šedého oparu nízko nad podlahou a slabého, ale velmi nepříjemného zápachu.
„Honem na ošetřovnu,“ probral mě z mého zamyšlení Snape.
Útok na Parvati Patilovou vzbudil značný rozruch. Druhý den ráno Brumbál všechny studenty informoval, k čemu došlo a vyzval je k ostražitosti. U večeře to hučelo jako v úle. Učitelé se ani nesnažili sjednávat nějaký pořádek, protože sami byli rozrušeni. Mně do smíchu také nebylo, protože jsem se naivně domnívala, že si v Bradavické škole spíše odpočinu od náročné práce v Institutu.
„Nedáte si ještě trochu salátu, kolegyně?“, vytrhl mě ze zádumčivé nálady najednou nějak nepřirozeně rozjařený hlas profesora Morta. Jeho úsměv jaksi nezapadal do všeobecně pochmurné atmosféry. Snažila jsem se ho ignorovat.
„Vidím, že stále nejíte maso,“ pokračoval neodbytně Mort, „myslel jsem, že Vás k tomu nutili jen na Institutu“ (proč mě jen posadili vedle tohoto náfuky, který si nevidí na špičku nosu). „Copak Vám takové omezování se v jídle nevadí?“
„Necítím žádné omezení,“ odpověděla jsem suše, neboť jsem neměla náladu zrovna jemu něco vysvětlovat.
„Bezmasá strava oslabuje, to mi nikdo nevymluví,“ vedl si profesor stále svou.
Nemínila jsem toho idiota dále poslouchat a raději jsem se zvedla od večeře dříve než ostatní. Nemohla jsem se ubránit mírnému rozladění, zejména když jsem si nedala pozor a pohyblivé schodiště mě přemístilo na opačnou stranu, než jsem potřebovala. Budu to muset obejít. Jo, co člověk nemá v hlavě, musí mít v nohách. Najednou jsem si uvědomila, že jsem sama ve stejné chodbě, ve které jsme se Snapem našli Patilovou.
Pocítila jsem mrazení v zádech a uslyšela jsem slabý šustot v chodbě za rohem. Opět ten podivný zápach. Vzpomněla jsem si na tržné rány na obličeji a rukou Patilové. Najednou mi svitlo. Připravila jsem si hůlku. Do rohu chodby jsem hodila svůj klobouk, na který se ta potvora vrhla. „Arania exhumai!“ vykřikla jsem s plnou koncentrací a rozhodností. Z mé hůlky vyšlehl záblesk bílého světla doprovázený ohlušujícím praskotem. Naštěstí se mi podařilo tu smrtonožku i přes její hbitost zasáhnout hned na poprvé.
Z Velké síně se vyvalil dav studentů včele s učiteli. První ke mně doběhl Snape (na to, že je pořád někde zalezlý ve sklepení, má docela dobrou kondičku).
„Jsi v pořádku,“ vyhrkl bez přemýšlení ze sebe. Ani si v tom rozrušení nevšiml, že mi začal tykat.
„Ano, jsem,“ odpověděla jsem a jen jsem pozorovala, jak se ode mě rychle odtáhl, když si všiml, že se blíží ostatní.
Postupně doběhli i ostatní profesoři a s překvapením zírali na vyceněné zuby smrtonožky. Když jsem viděla kamenný a poněkud zklamaný pohled kolegy Morta, nedalo mně to.
„Omlouvám se, kolego,“ obrátila jsem se přímo na něj, „pokud jste tu smrtonožku měl pro potřeby své výuky, ale byla poněkud agresivní.“
„Z čeho mě to obviňujete! Myslíte si, že bych něco tak nebezpečného zrovna já choval přímo ve škole?“ Pohled profesorky McGonagallové a několika dalších kolegů jasně vyjadřoval, že by je něco takového určitě nepřekvapilo.
„Promiňte, kolego, jste učitel obrany proti černé magii a já jsem tu nová, takže nevím jaké pomůcky používáte při vyučování,“ nasadila jsem jeden ze svých naivních úsměvů.
***
Druhý den ráno před vyučováním si nás Brumbál zavolal do sborovny. Profesor Mort se dušoval, že o objevení se smrtonožky na půdě školy naprosto nic neví. Ticho, které ve sborovně zavládlo, bylo opravdu tíživé. Když profesor Mort pochopil, že se mu od jeho kolegů podpory nedostane, uraženě odešel.
„Vraťme se ke svým povinnostem,“ reagoval věcně Brumbál, „buďte však všichni ve střehu.“ Ostatní učitelé se pomalu začali vytrácet ze sborovny, když tu profesorka McGonagallová udělala něco, co mě hluboce dojalo. Přistoupila ke mně a podala mi ruku. Podání ruky v kouzelnickém světě není tak časté, jako ve světě mudlů.
V kouzelnickém světě znamená výraz opravdu hlubokého přátelství. Kouzelníci si tak vyjadřují, že na sebe nebudou útočit a budou se nadále pouze podporovat. Vzápětí totéž udělal i profesor Kratiknot a profesorka Prýtová. Snape, který stál kousek vedle, se však s výrazem hlubokého nezájmu odvrátil a rychle odešel. Profesorka McGonagallová zachytila můj poněkud zklamaný výraz a řekla: „Nic si z něho nedělejte, je to takový mrzout.“