Ochrana I. - 4. kapitola 2. část

Oslavy Halloweenu proběhly ve velmi sváteční atmosféře. Hostina se protáhla déle než obvykle. Znovu jsem zachytila Severusův pohled. Rozloučila jsem se při nejbližší možné příležitosti. Ne kvůli němu, ale byla jsem utahaná jako kotě. Již několik dní jsem každou volnou chvíli pracovala na své nové publikaci. Už jsem skoro stála před dveřmi svého pokoje, když mě někdo chytil za ramena a prudce otočil. Severus se skláněl nade mnou a opíral se rukama o stěnu ve výši mých ramen, abych nemohla odejít.

„Nevyhýbejte se mi. Potřebuji s Vámi mluvit.“ Když uviděl můj tázavý pohled, dodal: „O samotě.“

„O čem? O Vaší ješitnosti, kolego?“ zeptala jsem se unaveně.

Pevně sevřel rty a narovnal se. Nakonec ztěžka a velmi neochotně připustil: „Ano, o tom také.“ Nervózně se rozhlédl kolem. „Pozvete mě dál, Stello?“ Nejdřív jsem myslela, že jsem přeslechla. Kromě toho, že to bylo poprvé, co mě od našeho dětství oslovil jménem, něco takového jsem opravdu nečekala.

Věděla jsem, že se konfrontaci asi nevyhnu, takže jsem ho pozvala dál.

Zavřela jsem za námi dveře a dívala jsem se jak došel až k mému psacímu stolu, který byl sotva vidět pod haldou různých publikací a pergamenů s výpisky.

Pomalu jsem k němu došla: „Promiňte, ale když píši něco nového, nemám čas na uklízení.“

„Chápu,“ řekl tiše s krátkým smutným úsměvem.

Najednou se otočil a podíval se mi zpříma do očí. „Co se stalo tenkrát v tom lese? Vím, že jste to byla Vy, kdo mně pomohl.“

Stručně jsem mu popsala, co se v lese stalo.

„Cítím se jako hlupák,“ řekl hořce.

„Proč? Udělal jste pouze chybu a to se stane občas každému z nás. A to, že máte osobní zkušenost k účinky elektrického éteru, … po tom přece nikomu nic není, že?“

„Nikomu jste to neřekla?“ zeptal se trochu nedůvěřivě.

„Přestaňte obviňovat sebe z hlouposti a mě z užvaněnosti, Severusi. Dáte si něco k pití? Máslový ležák není mé oblíbené pití, ale mám tu vynikající bylinný likér.“ Otevřela jsem svůj sekretář. „Pokud tedy neodmítnete?“

Podala jsem mu nalitou skleničku a podívala se mu zpříma do očí. „Kdysi jsme si přeci tykali, ne?“

Díval se na mě s mírným úsměvem a jeho oči najednou ztratily veškerou tvrdost. Pomalu si nabídnutou skleničku vzal. „To je pravda … Stello.“

„Severusi.“ Přiťukli jsme si skleničkami a posadili jsme se do křesel. Zavzpomínali jsme spolu na dětství a  pak jsme si povídali, co kdo prožil za poslední léta, i když jsme se oba pečlivě vyhýbali tématům, o kterých jsme nechtěli mluvit. Najednou se Severus odmlčel. Lokty se opíral o svá kolena a tvář měl skrytou v dlaních.

„Co Tě trápí Severusi?“ zeptala jsem se po chvíli mlčení.

Napjatě jsem čekala, co z něho vypadne.

„Bude mi za chvíli čtyřicet,“ řekl ztěžka a opíral si hlavu o sepjaté ruce.

„No a? To přeci pro kouzelníka není žádný věk,“ jeho obavy mi připadaly opravdu směšné. Severusova tvář však byla naprosto vážná.

„Mám strach, že zemřu stejně brzo, jako moji rodiče.“ Najednou prudce vstal a podrážděně dodal: „Proč Ti to tady vlastně povídám.“

Vstala jsem z křesla a zastoupila mu cestu ke dveřím. „Protože si potřebuješ o tom s někým promluvit a víš, že já to nikomu vykládat nebudu. Pokud však nechceš, nic mi vysvětlovat nemusíš.“ Podala jsem mu ruku a zcela vážně mu hleděla do očí. Překvapeně trochu poodstoupil a upřeně se na mě podíval, jako by stále ještě zkoumal, nakolik mi může věřit. Nakonec se mírně usmál a moji ruku přijal.

„Nemyslím si, že by jsi po svém otci zdědil dispozice k infarktu, Severusi,“ řekla jsem, když povolil sevření své ruky, „a Tvá matka přece nemusela tak brzo zemřít.“ Zděšeně se na mě podíval.

„Ano, vím jak zemřela Tvá matka, Severusi,“ pokračovala jsem, „a vím, že si to stále ještě vyčítáš.“

„Jak to víš?“ chytil mě pevně za ramena až to zabolelo.

„Neboj se, od Smrtijedů ne.“ Vyprostila jsem se z jeho sevření. „Zjistila jsem to už za vysokoškolských studií, když jsme studovali nahlížení do Vesmírné kroniky. Mohu Tě ujistit, že jsem o získání zrovna těchto informací neusilovala. Dodnes nevím, proč mně to bylo ukázáno. Brala jsem to pouze jako zkoušku své mlčenlivosti.“

Samozřejmě jsem na to svoji teorii měla. Vztah matky a syna bývá zpravidla velmi silný a přetrvává smrt jednoho z nich. Protože měla paní Snapeová silný vztah i ke mně, možná měla zájem, abych o okolnostech její smrti věděla. Šlo o to, že se jí podařilo vypátrat, kdo si jejího synečka tak mocně podmanil. Udělala pak něco naprosto šíleného, avšak hluboce mateřského. Sama se vypravila k Vy-víte-komu a prosila jej, aby nechal jejího syna na pokoji. Vy-víte-kdo se jí však vysmál a dokonce proti ní použil kletbu Cruciatus. Protože si celou situaci vyhodnotil tak, že Severusova matka je slabým místem jeho oblíbeného Smrtijeda, nechal ji zabít. Pan Snape dostal infarkt krátce poté, co se dověděl o smrti své ženy. Když to Severus všechno zjistil, ve svém nitru se od Vy-víte-koho se vší rozhodností odvrátil. Hořce si uvědomoval, že kdyby nebylo jeho vazby k Vy-víte-komu, jeho rodiče by byli ještě na živu. Věděl, že přes své veškeré schopnosti se nemůže Vy-víte-komu postavit přímo sám. Poprosil proto o ochranu Brumbála a po dohodě s ním mu dělal zvěda.

Snad se mi to jenom zdálo, ale jakoby se v Severusově očích zaleskly slzy. Rychle se vrhnul ke dveřím. „Dobrou noc,“ řekl jakoby mimochodem. 

* * *

Od té doby ledy mezi mnou a Severusem roztály a přesto jsme se viděli velmi málo. Na školu přišla hloubková inspekce Ministerstva kouzel, která se snažila vše obrátit na ruby. Všichni si odechli, když konečně odešli. Bohužel se však poté začaly dít podivné věci. Profesorka McGonagallová našla ve svém kabinetu jedovatého pavouka. Profesor Kratiknot našel jednoho dne své věci v kabinetu neuvěřitelně rozházené. Ve svém krbu jsem nalezla odposlechové zařízení. Jediný, kdo měl dobrou náladu, byl profesor Mort. Nedlouho na to došlo k dalšímu útoku na dva studenty. Jednoho ve skleníku profesorky Prýtové napadala masožravá rostlina a druhého téměř ve stejném okamžiku, ale na druhém konci bradavických pozemků napadli třaskoletové (o kterých nikdo neví, kde se tam vzali, neboť v těchto krajích nežijí) a ošklivě ho popálili.

Začátkem prosince svolal Brumbál další poradu. Nezvykle odměřeně rozdělil úkoly, zejména pokud jde o dozor o Vánocích a ukončil poradu. Učitelé se pomalu začali vytrácet ze sborovny, když Brumbál dodal: „Prosím ředitele kolejí, aby zde ještě chvíli zůstali.“ Zamířila jsem ke dveřím. „Vy, Stello, zde také prosím zůstaňte.“ Netušila jsem, o co jde, tak jsem si raději sedla až na konec stolu.

„Kolegové,“ pronesl vážně Brumbál, když jsme osaměli, „je nutné, abychom v užším kruhu projednali velmi naléhavé věci. Síly Zla se opět začaly koncentrovat. Všichni víte o prověrkách činnosti naší školy, které zahájilo ministerstvo. Není to nic jiného, než další pokus o destabilizaci naší školy. Hanebné je, že se ony síly neštítí útoků na ty nejnevinnější, na naše studenty. Ochranné bariéry, které zde až donedávna fungovaly, byly vážně narušeny a bude je třeba obnovit a zjevně značně posílit. Máte-li v tomto směru jakékoli návrhy, rád je uvítám.“

Profesorka McGonagallová nabídla, že by mohla do vstupních bran na bradavické pozemky postavit sochy rytířů, které budou aktivovány v okamžiku, kdy bude dovnitř procházet někdo s úmyslem školu nebo studenty poškodit. Rovněž profesorka Prýtová nabídla řešení ochrany skleníků a profesor Kratiknot zase ochranu famfrpálového hřiště.

„Vaše návrhy přijímám,“ řekl Brumbál, „budeme však potřebovat zajistit komplexní ochranu našich prostor a pokud možno je vyčistit od nepřátelských zásahů, které zde již byly implantovány.

„Mohl bych připravit Protectio magnum, pane řediteli,“ ozval se Severus, „je to jeden z velmi silných ochranných lektvarů, který se dá lehce rozprášit i po velkém území a zabrání tak vstupu neoprávněných osob.“

„Jak dlouho Vám bude trvat příprava Severusi?“ zeptal se Brumbál.

„Tři dny, pane řediteli. Jeho příprava se bohužel nedá nijak urychlit.“

„Dobře, určitě ho připravte,“ pokračoval Brumbál, „budeme však potřebovat jednat okamžitě, neboť po všech těch nehodách můžeme Voldemortův přímý zásah očekávat co nejdříve. Úplněk bude už za dva dny.“

V místnosti se rozhostilo naprosté ticho. Najednou se Brumbál zadíval přes své půlměsíčkové brýle přímo na mě. Jak mírně sklonil hlavu, hned mi bylo jasné, že se na mě nedívá pouze těma svýma pomněnkovýma očima. Bez varování mně položil přímou otázku.

„Stello, jak dlouho udržíte Omniapotencium?“ Všichni v místnosti sebou trhli.  Dokonce i Snape měl ve tváři směs údivu a překvapení. Za jiných okolností by mě to docela pobavilo, ale situace byla příliš vážná. Už z formulace otázky mi bylo jasné, že před Brumbálem nemá cenu zapírat, že jsem se ve svém životě pokoušela o jednu z nejvyšších forem magie.

„Naposledy to bylo dva dny, pane řediteli,“ řekla jsem.

„Potřebujeme tři dny Stello, uděláte to pro nás?“ řekl vážně Brumbál.

„Albusi, to přece nemůžeš po ní chtít!“ vykřikla profesorka McGonagallová, která tím přesně vyjádřila pocity nejistoty, které mě na chvíli ovládly.

Kouzlo Omniapotencium neboli Ochrana nejmocnější nenese své jméno jen tak pro nic za nic. Správně provedeno poskytuje doslova absolutní ochranu tak daleko, kam až sahá vědomí kouzelníka, který je provádí a v tomto dosahu paralyzuje a rozpouští všechny nepřátelské síly. Má to však jeden háček, vlastně dva: 1) stačí udělat jen malou chybu a shoříte jako papír a 2) i v případě, že jste vše provedli správně, po dobu působení tohoto kouzla jste vystaveni tak silným energiím, že delší expozice může Vaše tělo dost poškodit. Drobné popáleniny na různých místech těla patří k těm mírnějším následkům.

To je také důvod, proč i pokročilí kouzelníci se tomuto kouzlu vyhýbají, nehledě na to, že podle tradice jeho přesný popis nesmí být nikde sepsán. Záleží pouze na kouzelníkovi, který toto kouzlo ovládá, zda je jinému kouzelníkovi ústně sdělí a do jeho provádění jej zasvětí. Za to však nese plnou odpovědnost.

„Jsem si vědom rizika, které z toho pro Vás vyplývá, Stello, ale kdybychom nebyli v takové situaci, nežádal bych to po Vás,“ řekl Brumbál.

„Já vím a proto to přijímám,“ odpověděla jsem.

„Ale to přece ...,“ snažila se ještě trochu protestovat profesorka McGonagallová.

„Už jsem se rozhodla, Minervo,“ řekla jsem pevně.

„Co k tomu budete potřebovat?“ zeptal se věcně Brumbál.

„Myslím, že nejvhodnější by to bylo provést v místnosti někde ve sklepení. Kdyby se něco stalo …. tak aby se oheň nešířil po hradě.“

„Severusi, pokud se nemýlím,“ pokračoval Brumbál, „za Vaším kabinetem ve sklepení je Vaše soukromá laboratoř. Byl by jste ji ochoten na tři dny uvolnit?“

„Samozřejmě, pane řediteli,“ řekl Severus sotva slyšitelně.

„Žákům prosím o tom nic neříkejte,“ pokračovala jsem, „řekněte jim, že jsem nemocná nebo něco jiného příhodného. Co však budu potřebovat ze všeho nejvíc, aby mě po ty tři dny nikdo nevyrušil.“

„Můžete se o to postarat, Severusi?“ obrátil se na něj Brumbál. „Zapečetíte za Stellou dveře a budete kontrolovat, zda pečeť nikdo nenarušil.“ Poté se Brumbál rozhlédl kolem:

„Nikdo jiný než my neví, čemu se bude Stella po tři dny věnovat. Na vlastní oči jsem viděl uhořet svého přítele, který byl vyrušen při provádění tohoto kouzla. Proto jí prosím poskytněte plnou podporu.“

4. kapitola 1. část - 5. kapitola 1. část