Ochrana I. - 5. kapitola 1. část
Mlčky jsem se se Severusem odebrala do sklepení. Pomohla jsem mu uklidit všechny lektvary, které měl ve své laboratoři a poté jsme rozestavěli skleněné nádoby s vodou a svíce do patřičných vzdáleností. Pracovali jsme v naprosté tichosti.
Když bylo vše hotovo, Severus ke mně přistoupil a zhluboka se nadechl. „Chtěl bych se Ti omluvit,“ řekl tiše. Navenek jsem se ovládla, ale v duchu mi čelist spadla málem až ke kolenům. „Když jsi přišla, myslel jsem si, že si sem jen Institut dosadil svého člověka ... vůbec jsem netušil, že jsi … už tak daleko.“ Najednou, jako by mezi nás vstoupilo jemné bílé světlo.
„I já bych Ti chtěla něco říct. Láska není slabost Severusi. Je jako zlatý klíč, který odemyká brány Síly bezpečným způsobem.“ Nevím, kde se to najednou ve mně vzalo, ale byla to přesná definice toho, proč Severus nebyl k vysoké magii dosud přizván. Severus jemně skousl svůj dolní ret a znovu se zhluboka nadechl.
„Měl by jsi už jít,“ řekla jsem, než stačil cokoli říct, protože jsem to už nechtěla déle prodlužovat. Severus mlčky pokývl, rychle se otočil a téměř vyběhl ven. Pak už jsem jenom slyšela, jak kouzlem pečetí dveře.
Ještě jednou jsem vše zkontrolovala. Přestože ve sklepení byla dost zima, odložila jsem vše až na jemnou košili, neboť jsem věděla, že brzy mi bude opravdu horko. Vzdala jsem úctu Nejvyššímu a poprosila jsem o ochranu a vedení, jak mě to naučil můj učitel. Do různých vrstev éteru jsem nakreslila příslušné znaky a usedla jsem na pohodlné sedátko uprostřed místnosti. Během několika okamžiků jsem ucítila teplo na temeni hlavy, které rychle zalilo celé mé tělo. Kolem mě se začaly šířit soustředné kruhy, které se postupně rozšiřovaly po celém hradě, přilehlých pozemcích až k Prasinkám. Ze čtyř stran ke mně přišli z éterných plání strážci s ohnivými meči. Mé vědomí se rozlilo až k nejvzdálenějšímu okruží, takže jsem jakoby zaráz vnímala, co se děje v celých Bradavicích. Na celém chráněném území se oteplilo, což naštěstí většina studentů přičítala krásnému slunečnému počasí, které je jedním z vedlejších účinků tohoto kouzla. Jakoby zdálky ke mně doléhaly obrazy a zvuky všeho, co se dělo kolem. Tyto obrazy jsem pouze zaznamenávala, aniž by se má mysl zabývala jejich hodnocením: „… kam pojedete letos na Vánoce … všimli jste si těch nových soch u vchodu … profesorko, zavolejte ihned do nemocnice Sv. Munga … profesor Mort, zástava srdce … Harry, mám o ni strach, Snape ji odváděl do sklepení, a pak už jsem ji neviděla … proč přeložili návštěvu Prasinek až na další víkend … Longbottome, pokud roztavíte ještě jeden kotlík, nepustím Vás ke zkouškám … Hagride, co to v lese hoří … Zmijozel už má zase nová košťata na famfrpál … co tady ve sklepení Pottere děláte … chceme vědět, co je s profesorkou Solveradžovou, vedl jste ji sem … do toho Vám nic není, okamžitě zmizte … Pomalu jsem začala ztrácet pojem o čase, ale věděla jsem, že kouzlo je nastaveno přesně na tři dny, kdy přestane působit. Tělo jsem už ani necítila. Do mé páteře byly zavedeny jemné paprsky světla, které mi poskytovaly výživu. Prožívala jsem lehce euforický stav, který tlumil jakoukoli bolest. Třetí den se však žár vystupňoval. Snažila jsem se tomu nevěnovat pozornost a stále udržet koncentraci na stejné hladině. Najednou se soustředné kruhy pohnuly směrem ke mně. Strážci se lehce uklonili a začali se pomalu vzdalovat. Obrazy a zvuky kolem začaly utichat a já začala procitat do svého běžného vědomí. Svíce už téměř dohořely a voda ve skleněných mísách se už vypařila. Tělo jsem měla úplně ztuhlé. Pokusila jsem se maličko pohnout rukou a ihned jsem ucítila palčivou bolest. Mé oči si už pomalu zvykly na příšeří sklepení. Na vnitřních stranách rukou a stehen a na hrudi jsem měla rudé fleky, které mě příšerně svěděly a pálily. Propocené vlasy mi splývaly na ramena, kde se mi jejich konce zasekávaly do popálenin na ramenou. Rty jsem měla rozpraskané a ve spáncích jsem cítila ostrou bolest. Najednou jsem za dveřmi uslyšela vzrušené hlasy a kouzlo na odpečetění dveří. Do místnosti vběhl Snape s Brumbálem, McGonagallovou a madam Pomfreyovou. „Nosítka, rychle,“ uslyšela jsem nad sebou Brumbálův hlas. Něčí ruce mě nadzvedly a pokládaly na připravená nosítka. Vyjekla jsem bolestí. Vzhledem k tomu, že bylo hluboké ticho a kolem se míhaly pouze rozsvícené louče, pochopila jsem, že je hluboká noc. Bylo mi tak zle, že jsem nebyla schopna na nic reagovat, snažila jsem se jen udržet vědomí, abych věděla, co se kolem děje. „Roztrhněte jí tu košili, Minervo, dáme jí olejový zábal,“ slyšela jsem jako zdálky hlas madam Pomfreyové. „To není nic pro Vás Severusi!“ Madam Pomferyová ho zřejmě dost nevybíravě vystrčila z ošetřovny, neboť se Severus snažil protestovat, ale nakonec jsem uslyšela jen prásknutí dveří. Nevím jak dlouho jsem na ošetřovně ležela. Když jsem se probrala, za okny právě zapadalo slunce. „No to je dost,“ starostlivě se nade mnou skláněla madam Pomfreyová. „Cítíte se už trochu lépe?“ Pokusila jsem se o slabý úsměv, ale jak jsem pohnula hlavou, opět jsem ucítila silnou bolest ve spáncích. Madam Pomfreyová mi pomohla se trochu nadzvednout a podávala mi sklenici vody. Připadala jsem si jako housenka zabalená v kukle.
„Co to je?“ vypravila jsem ze sebe a dívala se na lahvičku na nočním stolku.
„To je …,“ madam Pomfreyová pevně stiskla rty, „to je od profesora Snapea. Nedal se odbýt, že prý Vám to musím dát. Posilňující lektvar s tišícími účinky.“ Dodala evidentně nespokojená, že se jí někdo plete do řemesla. „Ale jestli to nechcete …“
Když jsem vypila Severusův lektvar, začala jsem opět usínat. Ještě jsem cítila, jak mě madam Pomfreyová kouzlem nadzvedla a vyměnila mi zábal.