Přemyslovská dynastie - osobnosti = Přemysl Otakar I.
Přemysl Otakar I. byl český kníže (1192–1193 a 1197–1198) a třetí český král (1198–1230) z rodu Přemyslovců, prvním z českých králů, kterým se podařilo zajistit titul i pro své potomky. Byl prvorozeným synem krále Vladislava II. a jeho druhé manželky Judity Durynské.
Během svého prvního vládnutí, jako kníže 1192 – 1193, si Přemysl Otakar I. znepřátelil dva nejdůležitější spojence, císaře Jindřicha VI. i pražského biskupa Jindřicha. Do roku 1197 se toho o Přemyslovi Otakaru I. moc neví, kde se skrýval a co dělal. V roce 1197 si šlechta zvolila za knížete jeho bratra Vladislava, jež se rozhodl že se s bratrem usmíří a vzdá se knížecího stolce ve prospěch svého bratra Přemysla a sám si nechává titul markrabě moravský.
České země se před druhým nástupem Přemysla Otakara I. na český trůn v roce 1197 nacházely ve špatném stavu, který by se dal mezi léty 1172 až 1197 nazvat až kritickým. V čele českých zemí se v krátkém časovém období vystřídalo hned několik panovníků. Přemysl byl ovšem daleko silnějším panovníkem než jeho předchůdce a jestliže jeho předchůdci, přemyslovská knížata ve 12. století, dovolovali římskoněmeckým panovníkům až příliš zasahovat do záležitostí českého státu, obratný politik Přemysl dokázal mistrovsky využít situaci v říši, kde soupeřili o moc Štaufové s Welfy. Obratně manévroval mezi znepřátelenými tábory a postupně si nechal potvrdit královský titul jak od štaufského krále Filipa Švábského, tak od Oty IV. Brunšvického, vzdorokrále z rodu Welfů, a také od papeže Inocence III.
15. srpna 1198 získal Otakar od římskoněmeckého krále Filipa Švábského, který v té době bojoval s Otou IV. Brunšvickým) o post císaře, řadu privilegií, která Přemyslu Otakarovi I. i jeho potomkům zajišťovala dědičné právo na titul krále. Navíc žádný císař Svaté říše římské, ani současný ani budoucí, nebude mít právo volbu krále nijak ovlivňovat a pouze zvoleného krále potvrdí. Volba českého krále tak spočívá pouze na české šlechtě.
Největším problémem těchto privilegií byl fakt, že je dodržoval pouze Filip, který nebyl císařem a jeho protikandidát(Ota IV. Brunšvický) ani papež Inocenc III. svůj souhlas nevydali.Vlivem tohoto tak hrozilo, že úspěch Přemysla Otakara I. tak bude opět dočasný (jako tomu bylo u jeho dvou předchůdců Vratislava II. a Vladislava II.. To se však však naštěstí pro Přemysla i české země nestalo.
Na podzim roku 1203 se Přemysl Otakar I. setkal s Otou IV. Brunšvickým, který mu za pomoc Hermanovi věnoval stejná privilegia, jaká mu věnoval Filip Švábský roku 1198. K slavností korunovaci došlo dne 24. srpna 1203 a korunoval jej legát Guido. Téhož roku žádal Přemysl po papeži povýšení českého biskupství na arcibiskupství. Svou žádost podložil jednak tím, že nejbližší arcibiskupství je až v Mohuči, které navíc nepoužívá češtinu, dále pak zmínil, že Mohuč je příliš vzdálena od českých zemí a dalším důvodem byl i fakt, že každé království má mít vlastní arcibiskupství. Žádosti ovšem nebylo vyhověno.
Posledním, kdo do té doby nevyslovil svůj souhlas s novou existencí českého království byl papež Inocenc III., který svůj souhlas vyslovil až dne 15. dubna 1204 listem, ve kterém souhlasil se všemi privilegii, které vydal českému králi již dříve Ota IV. Brunšvický.
V srpnu 1222 zemřel králův bratr, markrabě moravský Vladislav Jindřich. Přemysl Otakar I. tak ztratil nejen bratra, kterého ctil ze všech nejvíce, ale i velikého spojence. Během jejich společné vlády (od roku 1197 až po Vladislavovu smrt), kdy Přemysl Otakar I. vládl v Čechách (a kdyby chtěl, mohl i na Moravě, čehož několikrát využil) a Vladislav coby markrabě zase na Moravě, není ani jedna zmínka o jakémkoli sporu mezi nimi.
Díky tomu, že se nepřeli o moc, tak mohli zemi zvelebovat. Z knížectví kdesi na okraji civilizované Evropy tak učinili království, které se v podstatě vymanilo z vlivu a závislosti na Svaté říši římské.
V roce 1228 nechal Přemysl Otakar nejstaršího syna Václava I. korunovat českým králem, s čímž souhlasil i císař Fridrich II. Štaufský. Byl to jeden z posledních Přemyslových státnických skutků. Dle Palackého „nalezl Čechy svržené až na nejhlubší stupeň politické nevlády a nevážnosti, blízko konečného úpadku … a když umřel, pozůstavil je synu svému co mocnářství nikomu nepodlehlé, v sobě uspokojené a svorné a požívající ve valné části Evropy netoliko vážnosti, ale i ostrahu.“
Přemysl Otakar I. umírá 15. prosince roku 1230. Přemysl Otakar I. je pohřben na Pražském hradě, původně v bazilice sv. Víta, dnes v kamenné tumbě v kapli sv. Ostatků ve svatovítské katedrále. Náhrobek hotovil Petr Parléř. Dožil se pravděpodobně nejvyššího věku (asi 75 let) ze všech přemyslovských panovníků.