Přemyslovská dynastie - osobnosti = Václav II.

27. září 1271 – 21. červen 1305, Staré Město

            Václav II. byl šestý český král a polský král z dynastie Přemyslovců (vlády se ujal v květnu 1283, korunován 1297 českým a 1300 polským králem). Byl synem Přemysla Otakara II. a jeho druhé choti, uherské princezny Kunhuty.

            Václav II. se stal českým králem již jako sedmiletý, poté co jeho otec Přemysl Otakar II. padl na Moravském poli. Vzhledem k jeho nezletilosti se podle Přemyslovy vůle ujal poručnictví a správy země Václavův bratranec, braniborský markrabě Ota Braniborský (Přemysl ho totiž znal jako uhlazeného rytíře). Své zájmy prosazoval také římský král Rudolf I. Habsburský, vítěz nad Přemyslem, který obsadil Moravu a odtrhl ji od českého státu.

            Přemyslovy smrti se snažil využít také další příbuzný Přemyslovců, slezský kníže Jindřich IV. Probus. Vzápětí obsadil Kladsko a snažil se dosáhnout poručnictví nad Václavem. Spojence našel v královně vdově Kunhutě Uherské, která se snažila ochránit svého syna před zvůlí šlechty, jež začala drancovat královský majetek, i Oty Braniborského. O podporu pro sebe, své děti a Jindřichovo poručnictví požádala i Rudolfa Habsburského jakožto římského krále.

            Jindřich, podporován částí českých šlechticů, přitáhl ku Praze, kde se mu na odpor postavil Ota, podporovaný jinou šlechtickou klikou a pražským německým patriciátem. Poté se Jindřich stáhl do Slezska, Kladsko však zůstalo v jeho moci.

            Když se Ota Braniborský neshodl s Kunhutou, nechal kralevice uvěznit nejprve na hradu Bezdězu, později jej odvezl jako rukojmí do Braniborska. Kunhuta Uherská počátkem roku 1279 z Bezdězu utekla.

            Nastoupení Václava II. (květen 1283) na český trůn však neznamenalo okamžité zklidnění poměrů. O moc a vliv na mladého krále soupeřily dvě skupiny šlechty. Zatímco klika vedená pražským biskupem Tobiášem z Bechyně byla ode dvora vytlačena, získal převahu jeden z odbojných Vítkovců, Záviš z Falkenštejna a jeho příznivci.

            Král však dospíval a stále více toužil po samostatnějším uplatnění. Jeho vztah k Falkenštejnovi se smrtí královny matky Kunhuty (1285) zprvu nezměnil a dal mu svolení k dalšímu sňatku s Alžbětou Kumánkou. Poté prosadila svůj vliv na pražském dvoře Václavova manželka Guta Habsburská. Guta i její otec považovali Záviše za odpůrce Habsburků. Nejen je si ovšem Vítkovec znepřátelil. Václav dal Falkenštejna v lednu 1289 zatknout (snad ze zištných důvodů) a nakonec popravit na hradě Hluboká.

            Přemyslovci dosáhli nebývalého úspěchu a Václav II. uvedl v úžas celou Evropu. Drželi nyní tři královské koruny a jejich panství sahalo od Baltu až k Dunaji. Rozmachu přemyslovské moci již nestačily možnosti královské pokladny, přestože byla bohatě zásobována českým stříbrem. Obrovské výdaje na vydržování vojska, diplomatů, dvora i štědré dary královým stoupencům ji vyprázdnily. Kromě toho se přílišné rozpínavosti českého krále zalekli v zahraničí. Václavovi se nepodařilo upevnit českou vládu v Uhrách ani s pomocí vojska, proto raději nechal roku 1304 odvézt svého jediného přeživšího syna nazpět do Čech, přičemž Uhry poplenil. Odvezeny ze země byly i uherské korunovační klenoty. Král se totiž nehodlal uherského království vzdát.

            Nedlouho nato vtrhlo do Čech říšské vojsko v čele s Albrechtem Habsburským a oblehlo českou pokladnici - Kutnou Horu. Habsburk doufal, že česká šlechta opět zradí svého krále, ale tentokrát byl zklamán a brzy odtáhl s nepořízenou nazpět, aniž by svedl bitvu. Odveta českého krále nepřišla, protože u něj vypukla plicní nemoc.

            Václav II. zemřel v 34 letech na tuberkulózu a poslední měsíce života strávil zajištěním dědictví pro syna. Přemyslovské soustátí se ale takřka hned po jeho smrti začalo rozpadat.