V. kapitola - Sen

Přítáhla jsem si vypůjčenou bundu k tělu, sklonila hlavu, aby mi kapky deště nepadaly do očí a se svěšenými rameny jsem šla k domu. Neměla jsem sebemenší ponětí, kolik je hodin a teprve teď jsem si uvědomila, že bych třeba ještě měla být ve škole. Ovšem bylo by dost pošetilé si namlouvat, že si nikdo nevšimne mé zasádrované ruky a taky, že on bude mlčet.
S vědomím, že musím čelit následkům svých činů, jsem otevřela. Neměla jsem ponětí, co mě můj výbuch bude stát, ale byla jsem si jistá, že nebude příjemné. Ale nelitovala jsem, klidně bych ho praštila znovu a pokud mě k tomu vydráždí, skutečně to udělám, akorát si na to vezmu nějakou ocelovou tyč. Nejsem masochista.
„ Emmo?“ Uslyšela jsem Becčin hlas z kuchyně. Nezněla rozlobeně, ale nenechala jsem se tím uchlácholit.
Opatrně, obezřetně našlapujíc jsem se vydala za ní.
Ztuhla jsem na prahu a přikrčila jsem se, když jsem zjistila, že tam s ní sedí táta s velkým hrnkem kávy před sebou a o linku se opírá Timothy s rukama založenýma na prsou. Zarazilo mě, že jeho nos je pořád dokonale rovný a nenese žádné známky mého útoku. Škoda, že to nemá tak trvalé účinky, jako normálně. Přeskočilo mi?
Nedokázala jsem se na něj dívat déle než půl minuty, znovu jsem měla strašnou chuť na něj křičet a zuřivě do něj bušit.
Uhla jsem rychle pohledem a radši se dívala na Bena, který mával ve vzduchu plastovou lžičkou a jako jediný pro mě nepředstavoval žádné nebezpečí.
„ Co se ti stalo, Emmo?“ vyjekla Becca a vyskočila na nohy. Šla ke mně s rukama roztaženýma, jako kdyby mě chtěla obejmout.
Okamžitě jsem před ní začala ustrašeně couvat, dokud jsem zády nenarazila do stěny. Přitiskla jsem se k ní a dech se mi zrychlil, jako bych měla astmatický záchvat.
„ Nnnn – nic,“ vykoktala jsem a zoufale hledala očima, kam bych mohla utéct.
Rebecca se zmateně zastavila a šokovaně taky ustoupila. Vedle ní se objevil táta.
„ Co se děje? Ublížil ti někdo, Emmo?“ zeptal se. Vypadal, že má o mě strach. Vůbec nic jsem nechápala.
„ Ne,“ zavrtěla jsem hlavou a obezřetně čekala, až to začne.
„ Co máš s rukou?“ Sjel pohledem k té kládě, co jsem měla spuštěnou podél pasu.
Hned jsem ji schovala za záda. „ Nic.“
Zvedl obočí. „ Tak proč ji máš v sádře?“
Místnost se se mnou začala houpat. „ Spadla jsem,“ zalhala jsem okamžitě. Nemohla jsem říct pravdu, už jen proto, že to celé vypadalo, že jsem si to prostě vymyslela. Timmyho nos byl docela v pořádku.
„ Ale – Emmo?!“ vykřikl a vrhl se ke mně.
Místnost zčernala a zmizela úplně, bezvládně jsem se sesula k zemi. Poslední, co jsem vnímala, byly ruce, které mě zachytily.
První jsem začala vnímat hlasy, které zněly jakoby z dálky, ale postupně nabíraly na síle.
„ … s ní je?“
„ Myslím, že jen omdlela, otázkou zůstává – proč? Timmy?“ Poznala jsem Beccu a svého otce. Ležela jsem na něčem měkkém, co příjemně vonělo, ale nemohla jsem najít oči, abych je otevřela a podívala se, kde jsem.
„ Vím já? Když jsem ji viděl naposledy, vypadala... To je jedno.“ Když mi došlo, že je tu taky, začala jsem bojovat s tou temnotou kolem.
„ Co jste si vy dva udělali?“ dorážel na něj a nezněl zdaleka tak klidně, jak asi chtěl.
„ Jimme -“ začala Becca.
„ Trochu jsme se nepohodli,“ přerušil ji Timmy. „ Já se jí ani nedotk'!“ dodal po chvíli pobouřeně.
Konečně se mi podařilo otevřít oči. První jsem uviděla Beccu, která se nade mnou skláněla. Zavřela jsem oči a zase je otevřela. „ Co se stalo?“ zeptala jsem slabým hlasem.
„ Omdlela jsi.“ Jo, to mi došlo. „ Jak ti je, drahoušku?“ starostlivě mě přejela pohledem.
„ Dobře,“ zamumlala jsem a pokusila se posadit. Byla to vlastně pravda, jen se mi trochu točila hlava a bolela mě ruka. Nevím, co to před chvíli bylo. Předtím jsem omdlela jen jednou a to jsem na tom byla podstatně hůř, než teď. Zvláštní představa, že to bylo před několika týdny. Moc jsem si z toho dne nepamatovala a Mark s mámou zemřeli tři dny na to.
Byla jsem v nějakém neznámém pokoji. Byl vymalován pastelovou růžovou a v okně byly dlouhé bílé závěsy. Nábytek v pokoji – křeslo u okna, prádelník, psací stůl, poličky... - měly všechny krémově bílou barvu, koberec měl o několik odstínů tmavší barvu než stěny. Já jsem ležela na posteli, s bílým rámem a růžovým povlečením. Všechno to dohromady působilo velmi příjemným dojmem, ale jak jsem se sem dostala?
„ Kde to jsem?“ podivila jsem se a znovu se rozhlédla. Táta s Timmym stál kousek od dveří a oba se dívali na mě. Timmy držel v náručí Bena, který ho docela nezaujatě tahal za vlasy, dokud se mu naštvaně nevytrhl.
Táta se usmál a posadil se okraj postele vedle mě.
„ Tvůj pokoj,“ oznámil mi. „ Mělo to být překvapení, ale nějak se to zvrtlo.“
„ Cože?“ Vykulila jsem oči a zdravá ruka, kterou jsem se podpírala se mi podlomila a poklesla o pár čísel níž, než jsem se vzpamatovala.
Automaticky vystřelil rukama, aby mě zachytil. Jeho starost byla dojemná, ale pořád jsem tomu nemohla uvěřit.
„ Můj pokoj?“ opakovala jsem. „ Jako můj? To je vtip?“ Rozhlédla jsem se kolem sebe a představovala jsem, že tohle všechno je pro mě. Ne, to je příliš krásné.
Znejistěl. „ Ne. Nelíbí se ti snad?“
„ Líbí,“ ujistila jsem ho hned. Byla to pravda. Nikdy jsem neviděla krásnější pokoj. „ Ale... On je opravdu pro mě?“
„ Ano,“ přikývl zjevně pobaven mým upřímným překvapením.
„ Ach,“ vydechla jsem. „ Páni. Děkuju.“
„ Není zač,“ usmála se na mě Becca. Přešla pokojem a vzala Timmymu Bena. Ten se okamžitě sebral a odešel.
Táta se za ním dlouze díval a pak se otočil zpátky ke mně. „ Řekneš mi teď, co se ti stalo? A neříkej, že nic. Vážně nevypadáš na to, že by se ti stalo nic.“ Vrátil se k původnímu tématu a já se okamžitě přikrčila. Nevypadalo to, že se z toho jen tak vykroutím. Nemohla jsem mu říct pravdu a nenapadala mě žádná přesvědčivá lež.
„ Já vím... Totiž...“ Hledala jsem něco, co by mi mohlo pomoc. Nečekaně se mi jí dostalo od Rebeccy.
„ Chceš nám to vůbec říct?“
Sklopila jsem oči. „ Ne.“ Stejně se to dozví, ale ne ode mě.
„ Tak dobře,“ souhlasila. „ Kdyby sis to rozmyslela, můžeš klidně příjít, ano? Můžeš nám říct všechno – pomůžeme ti.“
Vděčně jsem na ni pohlédla. „ Ano. Díky.“
„ Jak je ti?“ zeptala se znovu, tentokrát ne tak starostlivým tónem, když viděla, že se nechytám znovu omdlívat.
„ Dobře, jen se mi trochu točí hlava, ale v pohodě.“
„ Nechceš se nastěhovat?“ Mrkla na mě. Patrně chtěla rozehnat mé obavy. Musela jsem ji tam dole pořádně vyděsit. Připomněla jsem si, že už nejsem v Ohiu – tady je všechno jiné.
Znovu mě ohromilo, že tohle je dopravdy můj pokoj. Jen můj.
Nadšeně jsem přikývla. „ Dojdu si pro věci.“
Spustila jsem nohy z postele a mírně jsem se zapotácela, než se růžové stěny ustálily. Zraněné zápěstí se znovu bolestivě ozvalo a poněkud zchladilo mé nadšení a vrátilo zpátky do reality.
Zachovala jsem si úsměv, kvůli Becce a tátovi, protože jim to dělala radost a já věděla, že hráz, která brání jejich nálehání je příliš křehká, abych ji nějak pokoušela. Byla tu spousta věcí na vysvětlování, to jsem věděla a děsilo mě to. Děsil mě okamžik, kdy jim budu muset něco z dnešního dne vysvětlit.
Měla jsem pořád to mokré oblečení a tak bych i docela uvítala, kdybych se mohla převléct. Vyšla jsem na chodbu a chvíli mi trvalo, než jsem se zorientovala, pak jsem zamířila k Timothyho pokoji.
Napadlo mě, že je to nakonec víc než jen dobře, že už s ním nemusím spát v jedné místnosti. To bych nevydržela. Ne dnes a patrně ani nikdy potom. Zvedal se mi z něj žaludek a nenáviděla jsem ho.
Neobtěžovala jsem se s klepáním a prostě vešla. Dávala jsem si dobrý pozor, abych o něj ani nezavadila pohledem, i když jsem jeho přítomnost živě vnímala.
Stiskla jsem rty do tenké linky a začala sbírat svoje věci.
Uslyšela jsem klapnout dveře, když je zavřel a ztuhla jsem v půli pohybu. Srdce se mi na chvíli zastavilo a pak se rozběhlo šílenou rychlostí.
Přešel ke mně, chytil mě za ramena a obrátil mě k sobě čelem. Zírala jsem na něj vyděšená k smrti.
„ Co ti udělal?“ zeptal se a jeho hlas zněl úplně jinak než normálně. Najednou mi připadal o spoustu let starší. Oči se mu leskly úzkostí. Zatřásl mi rameny, když jsem neodpovídala. „ Ublížil ti?“
„ Kdo!“ vzlykla jsem a pokusila jsem se mu vykroutit. Vůbec jsem nechápala, o čem mluví a měla jsem příšerný strach.
Všiml si děsu v mých očích a okamžitě mě pustil. „ Co se ti stalo?“ Pořád ty samé otázky, ovšem od něj byly poněkud nepatřičné a to mě naprosto nesmyslně rozzuřilo.
„ Co je ti potom!“
„ Copak ty to nechápeš? Je nebezpečný! Musím vědět, jestli ti něco udělal!“
Myslela jsem, že mluví o Markovi. „ Je mrtvý!“ vykřikla jsem a roztřásla se. „ Mrtvý!“
Zatvářil se nechápavě. „ O kom to mluvíš?“
„ A o kom to mluvíš ty?“ Prudce jsem oddechovala a snažila se uklidnit. Dnes toho na mě bylo moc, už jsem nedokázala normálně uvažovat. Minulost se mi pletla se současností.
„ Co se stalo dnes odpoledne?“ upřesnil svou otázku.
Vytřeštila jsem oči a vztekle zavrčela. „ Ty! Ty se mě ptáš co se stalo odpoledne? Moc ráda bych ti připomněla, že to zápěstí jsem si zlomila o tvůj obličej! A nemůžeš tvrdit, že bych na to neměla právo. Měla jsem ti vrazit už mnohem dřív. Ty jsi dnes jediný, kdo mi ublížil, to si laskavě uvědom!“ křičela jsem a vůbec jsem si neuvědomovala, že nás oba jde velmi dobře slyšet. Pud sebezáchovy byl silnější, než cokoliv jiného. „ Dobře ti radím – drž se ode mě dál! Já už se nenechám týrat. Já už nemám co ztratit!“ Sebrala jsem batoh, do kterého jsem nastrkala všechno, co bylo v tomhle pokoji moje a vyrazila jsem ke dveřím.
Ustoupil mi z cesty s ústy otevřenými dokořán.
V domě panovalo hrobové ticho a mně se pomalu do hlavy vracely myšlenky. Co to mělo před chvíli znamenat?
Zavřela jsem pečlivě dveře od svého nového pokoje a opřela se o ně hlavou. Doufala jsem, že mě teď nechají chvíli o samotě. Musela jsem se vzpamatovat.
Převlékla jsem se a začala uklízet své věci na místo.
Pečlivě jsem ukládala svoje oblečení do prádelníku a pomalu nad sebou zase získávala kontrolu. Kousek po kousku.
Svou jedinou knihu jsem položila na polici a batoh schovala do prázdné skříně. Všimla jsem si, že moje školní taška je pohozená v koutě. Timmy ji musel přinést. Nehodlala jsem mu děkovat.
Byla jsem hotová. Podívala jsem, jak to vypadá. Bylo to žalostné. Kromě knížky na polici a cizí bundy přehozené přes židli ten pokoj vypadal stejně neobydlený jako před chvíli.
Najednou mi to všechno přišlo tak definitvní. Do teď to bylo jen takové mezidobí. Uzemí nikoho, ale teď? Teď jsem si s konečnou platností uvědomila, že do New Concordu, který byl mým domovem, se už nevrátím. Že moje máma, i když jsme si každým dalším dnem byly vzdálenější, je mrtvá a už se nevrátí. Nemilovala jsem ji tak, jak bych měla, ale přesto to byla máma a já musela litovat toho, že tu není. Nikdy už neuvidím své malé bratry, kteří pro mě byli vším. Všechno to bylo pryč.
Stočila jsem se na měkkém koberci do klubíčka a rozplakala se. Loučila jsem se se svým starým životem. Se vším, co na něm kdy bylo krásného.
 
Mlčky jsem na stůl položila talíř a vrátila se ke sporáku.Pečlivě jsem ho utřela a pak začala umývat nádobí. Dávala jsem si pozor, abych nedělala velký rámus.
„ Je to odporný!“ prohlásil znechuceně muž za mými zády. Bylo mi nepříjemné, že na něj nevidím, ale horší bylo se na něj dívat. „ Ten hnus nebudu jíst!“
Odhodila jsem utěrku do špinavé vody ve dřezu a pevně jsem sevřela okraj linky, abych něco neřekla. Cítila jsem se zranitelnější než jindy. Nechtěla jsem zbytečně dráždit.
„ Jsi naprosto neschopná,“ pokračoval a jeho hlas se rozléhal celou místností. „ Nechápu, proč tě tu ještě trpím!“
Otočila jsem se k němu čelem a uviděla odporný brunátný obličej, který ve mně vyvolával hnus.
„ Nejez,“ procedila jsem skrz zuby. „ Nic jiného tu k jídlu není. A když jsem tak neschopná, vař si příště sám. Pokud tě tak silně obtěžuju, proč mě prostě nevyhodíš?“ dorážela jsem na něj a věděla, že si to pořádně odskáču, ale bylo mi to jedno. „ Všude bych se měla líp, než tady.“ Viděla jsem jeho výraz a zasmála se. „ Ale ty to neuděláš, viď Marku? Potřebuješ, aby na tebe někdo makal a staral se o tvoje haranty, co?“
Vytřeštil oči. Odkopl židli a postavil se. Tyčil se nebezpečně vysoko nade mnou. „ Co si to dovoluješ, ty nevděčný spratku!“
„ Nevděčný?“ opakovala jsem. „ Za ti mám být vděčná?“
„ Zmlkni!“ Hranou své obrovské ruky mě uhodil do obličeje.
Uhnula jsem tváři po směru rány a v ústech jsem ucítila sladkou krev. Pomalu jsem se otočila zpátky k němu. „ Za tohle? Jsi tak ubohý!“
Překročila jsem hranici, věděla jsem to. Ale bylo pozdě.
Vztekle zaryčel a zasypal mě sprškou úderů. Lokty jsem si automaticky kryla obličej. Popadl mě za vlasy a odhodil k lince. Náraz mi vyrazil dech. Zalapala jsem po vzduchu. Slyšela jsem, jak se ke mně znovu blíží a odstrkuje nábytek, co mu stál v cestě. Na čistě utřené dřevo dopadlo několik kapek krve z mých úst a brzy po nich i slzy, které je rozředily.
Něco kousek od mého nosu se zalesklo a já se po tom podívala. Nůž. Natáhla jsem se po něm a pevně sevřela prsty kolem rukojeti. Otočila jsem se čelem k útočníkovi.
„ Zpátky!“ křikla jsem chraplavě a hrozila mu nožem.
Na chvíli se zarazil. Zřejmě odhadoval, jestli jsem skutečně schopná bodnout.
Vychytrale se usmál a zvedl ruce vzhůru. „ No tak, Em, co jsme si, co ti jsme si. Zapomeňmě na to, co říkáš?“
Mé odhodlání trochu polevilo, zaváhala jsem, což byla velká chyba. Přesně na to čekal. Vrhl se proti mně, vyrazil mi nůž z ruky a tvrdou ránou mě srazil k zemi.
Začala jsem se pozpátku plazit dál od něj.
Pohrdlivě se zasmál a nakopl mě tvrdou špičkou boty. Zasténala jsem a dopadla obličejem k zemi. V ten moment jsem věděla, že tentokrát je to naposledy. Tohle je konec. Tohle nemám naději přežit.
S pohledem upřeným do dáli jsem čekala na smrt a jen vzdáleně vnímala, že do mě dál kope.
Najednou to skončilo. Mark zmizel a já zůstala na podlaze ležet neschopná vstát a utéct. Měla bych, věděla jsem to, ale neměla jsem sílu.
Všude kolem mě se rozléhalo hrozivé vrčení, které nemohl vydávat žádný člověk. Ani tak zkažený, jako on.
Zakaleným pohledem jsem hledala šelmu, která vnikla do domu, aniž bych tomu vlastně přikládala nějakou důležitost.
Překvapilo mě, když jsem uslyšela lidský hlas. V uších mi hučelo a nebyla jsem schopná říct, jestli ho znám, nebo ne.
„ Měl jsem za to, že jsem tě při své poslední návštěvě dostatečně varoval! Stejně jako při všech těch předchozích.“
„ Může si za to sama,“ prohlásil vystrašeně Mark. Opravdu zněl, jako kdyby se toho neznámého návštěníka bál. „ Vydráždila mě-“
„ Dost!“ štěkl ten druhý. Ozvala se dutá rána a přidušený výkřik. „ Je mi z tebe zle! Tentokrát už nejsou žádné další šance! Všechny si promarnil. Rozluč se se životem, kreaturo!“
„ Ne!“ zasípal otčím. „ Co je vám vůbec po ní? Je to jen holka! Vemte si ji, ne mě.“
Chvíli bylo ticho. „ Možná na to taky dojde,“ připustil. „ Ovšem ty jsi první na řadě. Varoval jsem tě.“
Bezdečně jsem zasténala a přitáhla tak jejich pozornost. Ztrácela jsem se, byla jsem už moc daleko.
„ Jestli se z toho nedostane,“ zasyčel návštěvník, „ postarám se o to, abys trpěl daleko víc, než ona za všechny ty roky dohromady!“
Další rána nasledována dutým zvukem, jak něco těžkého dopadlo na zem.
„ Emmo?“ volal mě. „ Emmo, prosím. Otevři oči.“ Ráda bych ho poslechla, ale nešlo mi to. „ Tolik mě to mrzí, neměl jsem odjíždět. Prosím, neumírej.“
„ Dobře,“ hlesla jsem a posunula se ještě o další kousíček dál.
Poslední, co jsem zaznamenala, bylo, že mě opatrně zvedl do náruče. Přesně v tom okamžiku jsem konečně upadla do úlevného bezvědomí.
 
Otevřela jsem oči a lapala po dechu. Ležela jsem v posteli a zírala do tmy. Ten sen byl příliš živý. Byl o to děsivější, že byl skutečný. Ten večer byl navždy bolestně vrytý do mé paměti.
Když jsem se druhý den ráno po tom útoku probudila, měla jsem všechny rány ošetřené a na stole silné prášky proti bolesti. Neznámý návštěvník svou hrozbu nestihl vyplnit. Mark se zabil sám pár dní potom. Nějakým zázrakem se všechny modřiny a strupy ztratily dřív, než jsem odletěla do Oregonu. Moje kůže se i jindy rychle hojila, ovšem za tři týdny, to byla jen ošklivá vzpomínka, která se nečekaně vrátila až dnes.
Vstala jsem a přešla k oknu. Podívala jsem se ven na ztemnělou ulici. Měla jsem pocit, že na konci ulice vidím nehybnou postavu, ale když jsem mrkla, zmizela.
Natáhla jsem se a stáhla ze židle bundu. Přitiskla jsem si ji k sobě a vrátila se s ní do postele. Zabořila jsem do ní obličej, zavřela oči a zhluboka dýchala.
Usnula jsem a prsty pevně svírala jeden z rukávů.
Ten příšerně dlouhý vyčerpávající den konečně skončil.