VI. kapitola - Pomocná ruka

22.04.2012 14:51

„ Počkej na mě chvilku, ano?“ požádala jsem Nicu a zamířila k Margarett, která stála jako vždy sama u stěny.
Všimla si mě, ale ani se nepohnula, jen přimhouřila oči a pozorovala mě. Na sucho jsem polkla.
Natáhla jsem ruce a podávala ji složenou bundu jejího bratra. Vzala ji bez jediného slova, její výraz byl nečitelný.
„ Vyřiď, že ještě jednou děkuju,“ zamumlala jsem. Neodpověděla, tak jsem se otočila a vracela se zpátky k Nice.
„ Dobrá rána.“ Uslyšela jsem najednou a rychle se ohlédla. Margarett se na mě usmála a odešla.
Chvíli jsem zírala na místo, kde stála, ale pak jsem to nechala plavat.
Byla jsem dost překvapená, že včerejší incident nikdo neřeší. Jen studenti - zvláště ti mladší - mě obcházeli obloukem a ten zbytek si mě uznale měřil. Byla jsem z toho dost nesvá.
„ Co to bylo?“ Třeštila na mě oči Nica.
„ Co co bylo?“ zeptala jsem se zmateně.
„ Bavila ses s Margarett Searsovou,“ upozornila mě, jako kdyby to byl smrtelný hřích.
Protočila jsem oči. „ Jen jsem jí vracela bundu – nebavily jsme se.“ Vyhla jsem se skupince postávající u schodů a rozeběhla jsem se dolů.
„ Půjčila ti bundu?“ vydechla nevěřícně.
Povzdechla jsem si a zastavila – ona mi patrně nedá jen tak pokoj. „ Ona ne. Její bratr. Řekl, ať ji dám jí. Spokojená?“
Zavrtěla hlavou. „ Ty jsi tak zvláštní Emmo Robbinsonová,“ vyčetla mi. Zvedla jsem obočí. To mi říká zrovna ona?! „ Nejdřív vyjedeš po Bellairsovi a pak se dáváš do řeči s holkou, která jaktěživ s nikým nepromluvila! Jak to děláš?“
„ Nebylas to náhodou ty, která mi radila, ať si to od něj nenechám líbit?“ připomněla jsem jí dutě.
„ To ano,“ připustila, „ ale účelem bylo, abys ublížila jemu. Ne sobě.“
Zčervenala jsem a zaťukala prsty na sádru, abych se na ni nemusela podívat. „ Má opravdu tvrdý obličej,“ zamumlala jsem.
„ Co máš dnes v plánu?“ Změnila najednou téma.
Zatřásla jsem hlavou a ušklíbla se. Čekala jsem od ní něco jiného? „ Nevím. Půjdu do knihovny, proč?“
„ Do knihovny?“ opakovala po mě a nakrčila nos. „ Pořád chodíš do knihovny. Co je tam tak zajímavého?“
„ Zajímavého? Vůbec nic.“ Pokývala jsem hlavou. „ Ale musím se učit. Plavu úplně ve všech předmětech. Včetně tělocviku,“ zabrblala jsem. To jako jediné nebylo vinou mé neschopnosti.
„ Měla by sis sehnat doučovatele,“ poradila mi. Dnes měla nějakou zvláštní náladu. Měla jsem skoro pocit, že je na mě trošku naštvaná.
„ A nevíš náhodou kde? Zvládnu to sama, neměj starost,“ ubezpečila jsem ji. Zazvonilo. Musely jsme každá do své třidy. Otočila jsem se a odcházela.
„ Nemusíš všechno zvládat sama, Emmo,“ uslyšela jsem ji ještě, než jsem vešla do dveří.
Zamířila jsem na své místo vedle Timmyho a neochotně se posadila. Trochu jsem si odsunula židli a soustředěně jsem si pročítala poznámky. Nesnažil se na mě mluvit. Možná zmoudřel.
Tělocvik mi opět odpadl, takže jsem do knihovny vyrazila rovnou.
Sedla jsem si ke stejnému stolu jako obvykle a vytáhla věci. Měli jsme napsat esej k jedné knížce do angličtiny, takže jsem zamířila mezi regály a šla ji hledat. Když jsem se vracela, zahlédla jsem toho blonďáka ze včerejška, jak se baví s nějakým klukem, který mu byl dost podobný. Stejně bledý, podivné žluté oči..., jen měl tmavě hnědé vlasy.
Ohlédl se přes rameno, jakoby vycítil můj pohled. Sklopila jsem oči a pokračovala dál ke svému stolu. Patrně mám halucinace – co by tu dělal?
Zbytek odpoledne jsem se přísně hlídala, abych se soustředila jen na svou práci.
Doma jsem vyžehlila koš prádla, co jsem měla nachystaný už na včerejšek. Bylo opravdu zajímavé žehlit jen s jednou rukou, ale nedala jsem si to od Beccy vymluvit. Její a tátovy znepokojené pohledy, které po mně vrhali, mě dost znervózňovaly, ale nic jsem neříkala. Myslela jsem na toho tajemného kluka. Napadla mě bláznivá myšlenka, že na něj narážím příliš často, aby to mohla být náhoda.
 
Během týdne se většina věcí tak nějak ustálila, vrátila se do starých kolejí. Kromě toho, že jsem nemusela už sdílet jeden pokoj s Timmym, díkubohu, měla jsem pro sebe tenhle krásný a sádra na mé ruce mě přiváděla téměř do stavu hraničího s šílenstvím, protože byla neskutečně omezující a otravná.
Seděla jsem v křesle u okna a dívala se na kapky deště, které stékaly po skle.
Voda, všude tu byla voda. Dnes dopoledne tak krásně svítilo sluníčko – úplně poprvé, co jsem tu byla – a teď zase prší.
Prsty jsem nepřítomně drolila okraj sádry a v klíně se mi usazoval bílý prášek. Doufala jsem, že Becca neuskuteční další nakupovací výlet, kterým mi vyhrožovala.
Nedokázala jsem dlouho nečinně sedět a zírat z okna, takže jsem vstala, stáhla z postele deku, z batohu vytáhla knihu, co jsem musela přečíst a vrátila se do křesla. Zimomřivě jsem do ní zachumlala, tady mi byla pořád zima. Čekala jsem, že se to časem zlepší, až si zvyknu na změnu podnebí, ale pořád nic.
Otevřela jsem knížku a začala číst. Byla sobota a já neměla co na práci - Becca použila tu sádru jako skvělý důvod, proč mě vyřadit ze všech domácích prací.
Po chvíli jsem si deku příjemně vyhřála a knížka mě uspala. Usnula jsem stočená do klubíčka v křesle.
 
V neděli jsem měla toho posedávání po krk. Lezlo mi to na mozek, takže jsem vyrazila ven. Do knihovny, samozřejmě.
Byla úplně prázdná, což jí dodávalo dost zlověstný nádech. Jen jsem vrátila knihu, co jsem dočetla a zase odešla.
Neměla jsem sebemenší ponětí, co mám dělat. Domů se mi jít nechtělo. Rozhodla jsem se, že se vydám na menší obhlídku města. Zatím znala jen naši čtvrť a to nebyl zrovna velký kus světa.
Nechtěla jsem chodit moc daleko, abych nakonec ještě nezabloudila, ale nemusela jsem se tím nakonec moc zabývat, protože se spustil liják. Jako obvykle.
Nechtěla jsem úplně promoknout, takže jsem vběhla do kostela, který byl pár desítek metrů ode mě.
Až po chvíli jsem si uvědomila, kde to vlastně jsem, takže přestala funět jak lokomotiva a tiše s vštěpenou úctou jsem se vydala mezi lavice, abych se posadila.
New Concordu jsem musela každou neděli chodit do kostela, ale víru jsem ztratila už dávno, takže mi ani nevadilo, že táta, ani Becca žádnou víru nevyznávají. Teda táta byl vychovaný jako protestant a Becca zas věřila v boha svého kmene, ovšem do svého vztahu to nepletli a Bena vychovávali jako ateistu.
Kostel byl docela prázdný, až na jednoho muže, který seděl v úplně poslední lavici a hlavu měl v dlaních. Zastavila jsem se a přemýšlela, jestli nemám zase odejít, jenže on se na mě v tu chvíli podíval a já ho poznala.
Pocítila jsem podivnou radost a klid se mi rozlil až po konečky prstů, když jsem ho uviděla a ústa se mi roztáhla do širokého úsměvu, aniž bych tomu mohla zabránit. Taky se usmál a pokynul mi, abych šla za ním.
Opravdu nemohla být náhoda, že na sebe pořád tak narážíme. Posadila jsem se asi metr od něj.
„ Ty mě sleduješ?“ zeptala jsem se vesele. Tak dobrou náladu jsem neměla už hodně dlouho.
Zvedl obočí a ústa se mu zkroutila v náznaku úšklebku. „ Spíš na tebe mám jistý druh pochybného štěstí,“ zakřenil se na mě.
„ Nevím, jestli potkat mě, je zrovna štěstí,“ zabrblala jsem.
Zasmál se mému výrazu a zavrtěl hlavou. „ Co ruka?“
Po pravdě jsem v tu chvíli úplně zapomněla, že ji mám. Podívala jsem se na mírně ušmudlaný kousek sádry, co mi čouhal z rukávu. „ Dobrý, už nebolí.“ No, vlastně bolela pořád, ovšem to ho jistě nezajímá.
Chvíli si mě měřil, jako kdyby mi nevěřil, ale nechal to být. „ Co tu vůbec děláš? Měl jsem za to, že v tuhle dobu sem nikdo nechodí.“
Znejistěla jsem a úsměv mi ze rtů zmizel. „ Můžu klidně jít, jestli -“
„ Ne!“ zarazil mě hned. Poslušně jsem dosedla zpátky na lavici. „ Tak jsem to nemyslel,“ dodal už klidnějším tónem, když viděl, že nikam nejdu. „ Já jen, že je to hezkých pár bloků od tvého domu.“
Nezabývala jsem se myšlenkou, odkud ví, kde bydlím, ostatně mě tam před týdnem sám zavezl.
„ Aha, no... nemohla vydržet doma, tak jsem si zašla do knihovny a pak jsem se rozhodla, že prozkoumám město. Tady se schovávám před deštěm,“ objasnila jsem mu.
„ Často tě v knihovně vídám,“ řekl po pár vteřinách ticha váhavě, „ máš ráda knížky?“
Zarazilo mě to. Přitom, jak je ta knihovna rozlehlá, je podivné, že si mě vůbec všiml. „ Nevím, nikdy jsem jich moc nečetla. Ovšem nechodím tam zrovna pro zábavu. Snažím se dohnat učivo,“ přiznala jsem a rozpačitě sklopila oči. Znovu mě pohltila hrůza z toho, že to nezvládám. „ Jestli to tak půjde dál, tak vyletím. Vůbec nic nechápu.“ Potřebovala jsem to někomu říct a měla jsem pocit, že jemu můžu věřit.
„ Proč nepožádáš někoho o pomoc?“ zeptal se zmateně.
Zvedla jsem oči a bojovně vysunula bradu. „ Nechci, aby to někdo věděl. Je to můj problém.“ Jak jsem to řekla, vzpomněla jsem si na Veroničina slova - „ Nemusíš všechno zvládat sama, Emmo.“ „ Navíc ani o nikom nevím.“
Chvíli mlčel. Zdálo se, že nad něčím uvažuje. „ Já bych ti mohl pomoc, kdybys chtěla.“ Řekl to, jako kdyby váhal, jestli vůbec má.
„ To není... totiž...“ začala jsem slabě protestovat, ale pak jsem se chytila do jeho pohledu a nemohla jsem uhnout. Slova předstíraného nesouhlasu mi nějak uvízla v hrdle. „ Moc ráda.“ Pravda byla, že bez pomoci opravdu nejsem schopná něco udělat a on už se jako zachránce osvědčil.
Zeširoka se usmál. „ Kdy začneme?“
Dalo mi práci přinutit se zavřít pusu. „ Nechám to na tobě, určitě máš spousty jiné práce,“ zamumlala jsem. Pořád měl ještě čas z toho vycouvat, ale já už byla opravdu zoufalá.
„ Co takhle zítra, jestli máš čas?“ navrhl.
„ No jistě, mám,“ souhlasila jsem překvapeně.
„ Tak se sejdeme v knihovně, co říkáš?“ Zase se ptal na můj názor, což bylo samo o sobě zvláštní.
„ Dobře,“ hlesla jsem jenom a nemohla jsem z něj spustit oči. Přišlo mi, že se mi to celé jen zdá. Bylo naprosto nepravděpodobné, aby to byla pravda.
Taky se na mě díval, pak zaklonil hlavu a koukl na strop.
„ Už neprší,“ informoval mě, „ měla bys jít domů.“
Zamračila jsem se. Nechtěla jsem odcházet. Chtěla jsem s ním sedět tady na té lavici a klidně i mlčet. Prostě tu jen být. Cítila jsem se s ním dokonale v bezpečí. To byl u mě opravdu vzácný pocit a chtěla jsem si to užít.
„ Uvidíme se zítra,“ řekl a taky se mírně zamračil. „ Krásný den, Emmo,“ rozloučil se se mnou a už se na mě nepodíval.
Pochopila jsem, že je čas odejít. „ Tak zatím ahoj,“ špitla jsem a vyběhla z kostela.
Měl pravdu. Nepršelo.
Pomalu jsem se ploužila domů a smířila se s myšlenkou, že zítra nepříjde.
 
Ale druhý den už jsem si tím tak jistě nebyla. Ostatně sám mi nabídl pomoc, nenutila jsem ho do toho. Možná jsem prostě jen chtěla věřit, že příjde. Chtěla jsem ho zase vidět. Něco mě k němu přitahovalo a já jsem nevěděla, co to je.
„ Máš dnes nějakou dobrou náladu,“ obvinila mě Nica. Rozhodně se nedalo říct to samé o ní.
„ To se ti zdá,“ odbyla jsem ji a hledala ve skříňce sešit s poznámkami do trigonometrie.
Pokrčila rameny a odešla. Zmateně jsem se za ní dívala. Moc ráda bych věděla, co s ní je. Takhle divně se nikdy nechovala.
Zamyšleně jsem se loudala na hodinu. Když skončila, zoufale jsem škemrala, aby si to blonďák nerozmyslel. Učitel nám rozdal testy z minulého týdne. Měla jsem D-. Už třetí v řadě...
Vešla jsem do knihovny a hledala ho očima.
Nebyl tam. Nikde jsem ho neviděla. Se svěšenými rameny jsem se vydala ke stolu. Co jsem taky čekala? Budu to muset nějak zvládnout sama.
„ Přišla jsi,“ ozvalo se za mnou nečekaně a já jsem nadskočila. „ Promiň, nechtěl jsem tě vystrašit,“ omlouval se hned blonďák a tvářil se opravdu kajícně.
„ To nic,“ dostala jsem ze sebe zadýchaně. „ Nečekala jsem, že příjdeš.“
Zvedl obočí. „ Přece jsem ti to slíbil.“
Nesměle jsem se usmála a zamířila ke stolu. Položila jsem si batoh vedle židle a podívala se na něj. „ Jsem ti opravdu vděčná, že to pro mě děláš,“ řekla jsem upřímně.
Zakřenil se. „ Ještě jsem nic neudělal. Takže – čím začneme?“ Galantně mi podržel židli, pak se posadil vedle mě.
Zamyslela jsem se. „ Asi biologií, jestli by to šlo. Píšeme zítra test.“
„ Tak dobře,“ souhlasil, „ a co by to mělo být?“
Povzdechla jsem si. „ Anatomie vyšších rostlin.“ Už jen ten název mi způsoboval noční můry a v tom, co se skrývalo pod ním, jsem měla naprostý guláš.
Přikývl. „ To není složité. Stačí to jen pochopit,“ uklidňoval mě, když viděl můj výraz.
„ To je právě ten problém,“ zamumlala jsem. „ Já to nechápu.“
Povzbudivě se usmál a otevřel sešit, který jsem před něj položila. „ Nejdůležitější je vědět, že základ všeho je eukaryotní buňka...“ začal.
Zničeně jsem na něj pohlédla. „ Eukaryotní?“ zopakovala jsem nechápavě. Jeden z mnoha mých problémů – co to znamená?
Nevypadal, že bych ho svou neznalostí nějak pohoršila, jak jsem se obávala. Zaváhal a pak se zvedl. „ Tak začneme úplně od začátku.“ Odešel a za chvíli se vrátil s nějakou knihou, kterou dal přede mně. „ Strana 135,“ informoval mě a já začala listovat.
Uvědomila jsem si, že ani nevím, jak se jmenuje. Zvedla jsem k němu hlavu a setkala se s jeho nanejvýšším zaujatým pohledem. Divné bylo, že se se nedíval do knihy, ale na mě.
„ Vlastně ani nevím, jak se jmenuješ?“ řekla jsem a snažila se znít maximálně nezaujatě, moc se mi to nepovedlo.
„ Christopher, Christopher Sears,“ představil se.
„ Těší mě, Christophere,“ zamumlala jsem a zabodla oči do knížky, kterou přinesl.
„ Chrisi,“ opravil mě. Bezděky jsem k němu vzhlédla. Usmál se na mě úsměvem, který mi bral dech.
Měla jsem pocit, že jsem dnes pochopila víc, jak za ty čtyři týdny dohromady a že ten test nemusel být zas až taková katastrofa, jako obvykle.
„ Přeji ti hodně štěstí, zítra,“ popřál mi na rozloučenou Chris.
Přešlápla jsem z nohy na nohu. „ Díky, za všechno.“
Ten pocit euforie, který jsem získala v jeho přítomnosti, mi vydržel až do večera. Usmívala jsem se u večeře, když jsem si čistila zuby a s úsměvem na rtech jsem taky usnula.
 
Ráno mě probudily paprsky slunce, které mě hladily po tváři. Vyhrabala jsem se z postele rychleji než jindy a v naprosto blažené náladě jsem seběhla dolů do kuchyně. Rozcuhala jsem Benovi vlasy a vesele pozdravila Beccu. Zmateně se po mně otočila a zvedla obočí.
Jen zatřásla hlavou a začala se cpát obvyklou miskou cereálií.
O radost ze slunce mě nepřipravil ani Timmy, když sešel dolů a bez větších prostestů jsem se s ním svezla do školy. Pořád se po mně ohlížel, jestli mi náhodou nepřeskočilo a mě velmi bavilo ho svým nadšením dráždit.
Byli jsme s Chrisem domluvení zase až na středu, takže jsem si užila slunečný den s Benem v parku. Rebecca si velmi ráda udělala odpoledne volno jen sama pro sebe.
 
Pan Wagner chodil po třídě a rozdával opravené testy.
Dostala jsem B+, za to Timmy C, což mě opravdu potěšilo. Většinou měl ty nejlepší známky, takže být v něčem lepší než on, bylo opravdu povzbudivé. Doufala jsem jen, že se mi to samé podaří i v ostatních předmětech.
Nedočkavě jsem čekala na konec vyučování, až budu moc vyrazit do knihovny. Bylo toho opravdu hodně, co jsem potřebovala dohnat a věřila jsem, že s Chrisem se mi to konečně povede.
„ Ty někam jdeš,“ oznámila mi Nica. Bylo fajn, že už ji její špatná nálada přešla a vrátila se k nenormálnímu normálu.
„ Ano, do knihovny.“
„ Třeba by to chtělo změnu, jít někam ven a tak,“ navrhovala.
„ Promiň,“ řekla jsem jsem a zavřela skříňku. „ Ale dnes ne. Sehnala jsem si toho doučovatele,“ dodala jsem vesele. „ Měj se,“ křikla jsem na ni ještě a vyběhla ze školy...
Chris už na mě čekal.
„ Ahoj,“ usmála jsem se na něj a posadila se vedle něj. Udělal takový zvláštní pohyb, jako kdybych chtěl vstát a pak si to zase rozmyslel.
„ Ahoj,“ pozdravil mě. „ Vypadáš docela šťastně,“ nadhodil.
Zasmála jsem se. „ Myslím, že snad i jsem,“ přiznala jsem se. „ Mimochodem, z toho testu mám B+,“ pochlubila jsem se, i když všechny zásluhy patřily jemu.
„ Gratuluju,“ kývl uznale, protože viděl, že přesně to chci slyšet. Zas až takový úspěch to nebyl, ale alespoň jsem nepropadala. „ Tak co to bude dnes?“
Mé nadšení mírně opadlo, když jsem si představila tu spoustu další práce. „ Cokoliv... Trigonometrie, dějiny, občanka, angličtina...“
Alespoň to znamenalo další čas s ním. Nevím, proč mě ta myšlenka tak nadchla.

Fotografie použita dle Creative Commons SheldonPhotography  © 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si www stránky zdarma!Webnode